DOUPOVSKÉ HORY

Ne každý možná ví, že výraz „vojenský újezd“ znamená vojenskou – většinou výcvikovou – oblast. Tyto celky nemají obecní úřady, byť v nich žije civilní obyvatelstvo. Vojenské újezdy proto spadají přímo pod ministerstvo obrany a jsou velmi pečlivě hlídány vojenskou policií. Vstup do nich je možný jen na zvláštní propustku…

Jedním z pěti vojenských výcvikových prostorů na území České republiky je oblast zvaná Doupovské hory a současně je také tím největším z nich. Jeho rozloha je 33.161 ha.

Doupovské hory se nacházejí na Karlovarsku a mají velice zajímavou geologickou strukturu. Jedná se o jakousi vrchovinou planinu v jejímž středu se nachází eliptická sníženina, která je zbytkem kaldery-prohlubně, vzniklé výbuchem gigantické třetihorní sopky. Celá tato oblast se tedy nalézá v obrovském vulkanickém kráteru, údajně největším v Evropě. V centru této sníženiny leží bývalé město Doupov.

Žije zde celá škála rozmanitých živočichů jako například orel skalní, orel mořský, sokol a čáp černý. Také flora zde není nezajímavá. Na jednu stranu je to zde podobná situace jako např. uzavřená zóna Černobylu, kterou jsem měl to štěstí dvakrát v životě navštívit. Rostliny a živočichové zde mají klid, neboť zde žijí v dokonale izolovaném biotopu a není také bez zajímavosti, že celá řada našich předních biologů, entomologů a botaniků je proti otevření těchto prostor širší veřejnosti, v rámci zachování některých z těchto ohrožených druhů flory a fauny.

Jak jsem se již zmínil, doupovské hory se nalézají v gigantickém, byť nehlubokém, vulkanickém kráteru a bývalé německé okresní město Doupov leží přesně uprostřed.

Byl to chudý kraj rolníků, dřevařů, punčochářů a ševců. V roce 1938 bylo 98% obyvatel německé národnosti. Tato lokalita -  podobně jako např. severočeské Ralsko,  kde také žila výhradně německá menšina – byla v roce 1945 totálně vysídlena na základě Benešových dekretů.

Stávala zde celá řada vesnic, které hned po vysídlení začali chátrat a z celé oblasti se postupně stala „krajina duchů“.

Z celého Československa se po roce 1946 do oblasti Doupovských hor začali sjíždět nejen lidé nemajetní, ale i ztroskotanci všeho druhu. Tito lidé, čerstvě poznamenaní druhou světovou válkou, zde chtěli začít nový život.

V roce 1953 přišel však ale rozkaz z ministerstva obrany, v období nechvalně proslulého generála Čepičky, že celá oblast se stane novým vojenským výcvikovým prostorem, v rámci rozšiřování složek Československé armády.

Čerstvě nastěhovaní obyvatelé museli znovu celou tuto oblast opustit. Krátce na to začala Československá armáda s likvidací několika desítek vesnic, včetně města Doupova. Toto město mělo více než 2 000 obyvatel (!) byly zde lázně, železniční nádraží, kostel a klášter.

Zdejší infrastruktura, vybudovaná němci, byla perfektní.

V roce 1957 zde byla řeč o novém plánu osídlování. Plán byl, že obyvatelé budou v časech cvičení a střeleb odvezeni a budou se moci vrátit po jejich skončení. Tento plán samozřejmě brzy zkrachoval.

Mezi místními obyvateli se někdy proslýchá, že vojáci používali rozpadající se vesnice jako terče pro tanky a dělostřelectvo. Tyto informace se ale nezakládají na pravdě. Budovy byly systematicky likvidovány dynamitem a buldozery.

 Hlavní devastace však nastala v sedmdesátých letech, kdy vojáci odstranili celkem 2500 domů, 36 mlýnů, 16 pil, 13 kostelů, 14 kaplí, 2 zámky, klášter, pivovar, lázně a železniční nádraží.

Dnes po těchto vesnicích, včetně města Doupova, není ani památky. Jediné co po těchto vesnicích zbylo jsou – kupodivu – nové tabule s názvy dotyčných míst a obcí. (Je to pouze pro orientaci.)

Z města Doupov zbyla jen zarostlá sýpka, několik metrů železničních kolejí dobře schovaných v houští a staré, kamenné schodiště v místě, kde kdysi stávalo náměstí…

Jsou zde i jiné vesnice (není jich ale mnoho), kde stále ještě žije několik málo posledních, původních obyvatel.

Vesnice Lochotín, která dnes čítá něco kolem dvaceti polorozpadlých budov, živě připomíná dekorace filmu „Král Šumavy“. Je zde rozbitý kostel, rozpadlý vodní mlýn a v některých domech se naši vojáci secvičovali do bojových akcí v bývalé Jugoslávii.

Tu a tam v tomto kraji můžete také nalézt rozpadlý německý hřbitov, mechem zarostlou kapli, či dezolátní samoty. Atmosféry těchto míst mají leckdy co do sebe.

V říjnu 2006 se v doupovských horách konaly velké, ukázkové manévry armády ČR, určené pro pozorovatele NATO. Díky tomu se řada zbývajících fotogenických míst již bohužel vytratila.Zmizely jednou pro vždy staré, rozstřílené tanky a obrněné transportéry z okolních kopců, ztratilo se také malé městečko sovětských okupačních jednotek, neboť Sověti měli i zde svá vojenská stanoviště, vystavěli zde dokonce také efektní podzemní bunkr. Tato základna byla tou nejvíce – na západ – předsunutou jednotkou rudé armády. Pro zajímavost : Sověti budovali tento obří, hlubinný bunkr pouze v noci a Američané neměli o jeho existenci ještě donedávna ani nejmenší ponětí.

To vše je ale již minulostí.

Je zataženo, ocelová oblaka visí nízko nad krajinou a nikde není ani živáčka. Perfektní počasí na tento,  bohem zdánlivě zapomenutý kraj. Němé vysoké rozhledny s výhledem na různé výcvikové plochy všude kolem, mají dnes již úplně jinou kamufláž. V těchto místech se také pravidelně konají ostré střelby vrtulníků „Apač“ z nedalekých německých základen NATO.

Já sám jsem měl v roce 2002 šanci tyto střelby z dálky pozorovat. Bohužel nebyl tenkrát čas na focení jiných věcí, škoda…

Ale nyní zpět k mému dnešnímu „bloudění“. Míjíme rodinnou hrobku šlechtického rodu Zedwitzů. Je ironií osudu že právě tento aristokratický rod, který celý kraj významně pozvedl, zmizel spolu se vším co zde vybudoval a jediné co po něm zbylo je již zmíněná, zvandalizovaná rodinná hrobka, stojící na menším pahorku nedaleko bývalého města Doupov.

Jen kousek odtud procházím se svým průvodcem v okolí staré sýpky, celé zarostlé mlázím. Hledám další fotografie atmosfér.

 Na stromech všude kolem roste mech, což svědčí o dokonalé čistotě ovzduší.

Je právě čas honů a chvílemi slyšíme výstřely. Netrvá to dlouho a je slyšet v agonii dodělávajícího divočáka, běžícího přímo k nám. Po tom všem, co jsem slyšel o raněných medvědech a divočácích, vím že je dobré jim nechat co nejvíce volného prostoru. Proto na nic nečekáme a pryč odtud!

Následuje zastávka v místě, kde se nalézá odstaviště starých, protitankových zátarasů. Jsou již značně zrezivělé a dalo by se říci že se táhnou do nekonečna. Tohle je místo, které na mne působí opravdu velmi zvláštně.

Jen kousek odtud je ohrada ve které jsou pomocí autogenů demontovány vraky starých vojenských aut a obrněných transportérů.

 Co všechno asi tyto staré vraky vojenské techniky pamatují! Jsou to poslední němí svědci z let minulých, doby kterou jsem zažil jen částečně, doby o které jsem toho mnoho slyšel a také doby, která se již nikdy nevrátí…