Bylo to začátkem 80. let, kdy se vedení raketových vojsk
československé armády rozhodlo začít s výstavbou této obří, na svou dobu
hypermoderní, raketové základny v brdských lesích středních Čech.
Tato nádherná krajinná oblast měla být hlavním obranným
raketovým postem pro Prahu a okolí. Vybudována byla velice rychle a to za
pomoci vojenských jednotek, kterým se, jak víme, neplatí.
Obyvatelé vesnic v okolí Dobříše říkají, že stará
dlažba v jejich obcích byla pokryta perfektním asfaltem jen proto, aby zde
dnem i nocí mohli jezdit nákladní vozy plné štěrku a betonu. Výstavba základny
pod krycím jménem „akce Stožec“ začala v roce 1981. 1500 mužů zde ve velmi
svízelných životních podmínkách a za přísného utajení, více jak 4 roky budovala
na 110 ha rozlehlý areál. Jednalo se o sídlo protiletadlové raket raketové
skupiny „Vega“.
Tento útvar měl ve výzbroji rakety dalekého doletu S-200
(dolet-250 km dostup-40 000 m) a
mohl také být v případě potřeby dozbrojen řízenými
střelami s nukleární hlavicí o síle 25 kt.
Svými parametry byla tato jednotka určena k zásahům
proti skupinám strategivkých bombardérů, včetně letounů typu „Stealth“.
Již jmenovaný velký kopec s názvem Stožec se stal
hlavním bodem základny. Jeho vrchní část byla doslova klinicky odříznuta pomocí
bagrů a dynamitu, pracovalo se zde na směny dnem i nocí.
Základna byla dobudována ( a to velice kvalitně )
v roce 1985. Kromě ubikací, skladů, tělocvičny, nemocnice a jídelny zde
byl také psinec a držte se, dokonce i „prasečinec!“
Hned po hrubém dokončení zde byla nainstalována špičková
sovětská technika, určená k monitorování a zaměřování raket.
Vznikla takto jakási náhorní planina, se třemi platformami
či nájezdy pro nákladní vozy vybavené špičkovými radary. Radiolokátor O-14
„Oborona“ působil díky svým obřím rozměrům (šířka 32 m, výška 11 m) rozhodně
impozantně. Umožnoval zjištovat dění ve vzdušném prostoru na vzdálenost 400 km
a do výšky 30 000 m.
Všude kolem se
nalézaly třímetrové betonové ohrady, uvnitř s kolejnicemi, po kterých se
pohybovaly sofistikované rakety S – 200.
Odtud byly rakety schopné zasáhnout německý Norimberg zhruba za 3 minuty (!).
Je ironií, či lépe řečeno absurditou osudu, že krátce po zahájení
provozu základny přišel rok 1989…
Když s několika průvodci z ministerstva obrany
projíždím tímto místem, objevuji že základna byla ve všem soběstačná. Čerpací
stanice, opravny, ubikace, kuchyně, nemocnice, kino, tělocvična…Není nutné
dodávat, že celý prostor byl také perfektně střežen a na vzdálenost patnácti až
dvaceti km se sem nikdo nedostal ani omylem.
Procházíme oblastí vojenského zázemí, které se nachází
v přední části základny. Zajímavá je i učební,výcviková sekce. V této
- zatím největší budově – jsem např. objevil výukový sál se stále ještě
čerstvými nástěnkami o hodnostech NATO, o vojenské technice NATO, jeho
letadlech, raketách, atd. V přízemí je i obchod s okouzlující
tabulkou: „DNES NABÍZÍME :“, neumělé malůvky migů a radarů, vyhotovené černou
tuší přímo na zdech učeben, několik květináčů s vysušenými fíkusy, zkrátka
perfektně zakonzervovaný čas…
Míjíme tzv. „opičí dráhu“ (pro ty, kteří nebyli na vojně :
trénovací, výcvikovou dráhu) a vcházíme do hlavního prostoru základny.
V několika „bunkrovitých“ budovách, které sloužily jako opravny vozidel
lze ještě dnes na zdech nalézt nápisy typu: „Kvalitní opravy, náš cíl!“ a jiné
vtipné texty.
Dojem na mne dělá i okolí strážnice s výběhy pro
hlídací psy. Je zde spousta tabulí s návody jak rychle zneškodnit zvíře
zatoulavší se do prostoru, či záškodníka, činícího totéž.
Některé z těchto textů na mne udělali hluboký dojem.
Bunkr hlavního štábu základny je asi tak to nejefektnější,
co zde lze nalézt, nicméně celý interiér bunkru je dokonale vybrakován.
Je nabíledni, že budoucnost celého tohoto prostoru visí ve
hvězdách. Proslýchá se, že jeho hodnota je tak někde mezi nulou a padesáti
miliony.
Když se konečně chystáme k odchodu, tak si ochranka
neodpustí poznámku : „Roste nám tady jinak spousta hub, zajděte si sem někdy!“
Můj pohled pomalu sjede na jejich efektní hlídací psy a najednou se tak nějak
nemohu zbavit pocitu, že houbařit sem asi hned tak nezavítám.
Cestou zpět se suneme překrásnou, podzimní krajinou. Již
vysvitlo slunce a stromy jsou jakoby ze zlata. To, že jen kousek odtud bývalo
tak nebezpečné místo jako raketová základna, je již skoro snem či fantazií.
Po chvíli cesty se také dozvídám, že nedaleko odtud stávalo
nechvalně proslavené stranické, zdravotní sanatorium „Sanops“. Bylo to zde, kde
v pokročilém věku dožily osoby jako např. bývalý ministr obrany generál
Čepička či paní Fučíková. Připadá mi to tak trochu česky-ironické že to bylo
právě zde, poblíž raketové základny Stožec.
Přijíždíme do Dobříše a já se již docela těším na vynikající
espreso ve „vyfiknutém“ italském espreso-baru nesoucím název: „La Dolce Vita“…
T.S.
