S velkou láskou jsem jich navštívil již celou řadu:
hřbitov starých aut v jižním Švédsku, zarostlé chrámy v kambodžském
Angkor-Wattu, či odstaviště starých vlaků v Diri-Dawa, ve východní
Etiopii.
Jak jen jsou tato místa nádherně zarostlá vegetací! Žijí zde
různí a často i docela vzácní živočichové, kteří se zde ocitli v ideálním
biotopu.
Velice rád se na tato místa znovu vracím a pozoruji
devastaci zubem času, zkrátka způsob, jak si příroda vyřizuje účet
s civilizací!
Jedním z těchto míst je také severo-ukrajinské město
Pripjať, nacházejícím se přímo v srdci
černobylské zóny. Toto město mělo před evakuací 45.000
obyvatel. Navštívil jsem jej již dvakrát, jednou to bylo na jaře a jednou na
podzim.
V Praze je teď horké léto a já nemám zatraceně co dělat
a tak se rozhoduji. V létě je prý sice radiace o něco vyšší, ale co se dá
dělat…něco mne tam tak nějak táhne. Současně také ale nabývám dojmu, že to bude
moje poslední cesta do Černobylské zóny.
Je začátek září a všude po Ukrajině prší.
Projíždíme checkpointem a opět je tu město Černobyl,
tentokrát mi to tu zde připadá jaksi více zrenovované a také jakoby zde žilo
více lidí, jen žádné děti zde nevidíte.
Mého přítele Andreje, který je renomovaný novinář
z Kyjeva, fotografa Dimitrije- který se specializuje na fotografování
divokých zvířat a přírody vůbec – a mne opět provází Saša který je šéfem
místních vojenských hasičů, situovaných ve městě Černobyl. Naposledy jsem
jej viděl před třemi lety a vůbec se nezměnil, stále je stejně vyrovnaný, hrdý
a přátelský.
Jedeme směr Pripjať. Míjíme malý lesík a Saša najednou
prudce zastavuje, neboť nám chce něco zajímavého ukázat.
Lesní cestou k nám přijíždí malý žebřiňák tažený bílým
koníkem. Na „kozlíku“ sedí jeden Sašův kolega v maskovací uniformě a vedle
vozíku vysokou travou běží, světe div se, pořádné divoké prase. (Jak Ukrajinci
pěkně říkají: „Sviňá“.)
Valník zastavuje a divočák běží přímo k nám. Je tak
trochu ochočen, Saša jej prý „vypiplal“ z malého selátka, které kdysi
nalezl opuštěné v lese.
Kanec má dokonce i svoje jméno, říkají mu „Chrjůča“, což
v překladu znamená něco jako „Chrochtík“. Milému Chrochtíku ale po chvíli
začnou ti fotící a chichotající se lidičky pěkně lézt na nervy a začíná na nás
mírně dorážet. Jestli již někdo z vás zažil „mírně dorážejícího“ divočáka,
tak mi určitě dá za pravdu že to není žádná legrace.
Vše vyvrcholí tím náš milý vepřík pořádně rafne Dimitrije do
ruky a my s ním musíme urychleně zajet do nedaleké Černobylské
polikliniky.
Dimitriji se pot řine z čela, ránu pevně svírá rukou,
ale ve tváři má klid. Kdybych se bál použít ne zase až tak spisovný výraz, řekl
bych že je to docela řízek.
V nemocnici dostává Dmitrij do paže pět stehů ale tím
také veškeré naše problémy končí. Návštěvě Pripjati nestojí již nic
v cestě!
Míjíme další dva ostře hlídané checkpointy a vjíždíme
konečně do tohoto nádherně zarostlého, opuštěného města. Je polovina září a
vegetace je zde v tomto období až neskutečně bujná. Mám u sebe nějaké mapy
města, které jsem si již v Praze stáhl z internetu.
Hned v první časti města se nalézá mateřská školka
s názvem „Zlatý klíček“. Jmenovala se tak v době kdy Pripjať prožíval
své lepší dny a říká se jí tak dodnes.
Nalézt toto místo není zase až tak jednoduché, školka je
totiž solidně zarostlá hustý porostem.
Uvnitř budovy jsem opět u vytržení ze všech těch nádherně se
rozpadajících se artefaktů jako jsou například dětské postýlky (některé stále
ještě s peřinkami), po podlaze válející se panenky a medvídci…je mi
z toho hrozně smutno, pokaždé je to zde stejné. Nedaleko školky je malé
dětské hřiště, dnes již zarostlé k nepoznání.
Objevuji zde malý dětský kolotoč, dokonale prorostlý stromy.
Kmeny, již docela mohutných stromů doslova vrůstají do dětských sedaček.
Hned vedle kolotoče je malá raketa na hraní pro děti.
Navštěvujeme dva objekty budov školy. Zde jsou snad ta
nejlepší fotografická zákoutí : rozbitá piána, plakáty na zdech
s nejrůznější tématikou, prvomájové transparenty…vše leží na zemi pod
silným nánosem bílého prachu, rozkládající se omítky spadané ze zdí. Saša
trousí mezi zuby že má na patře úst podivnou pachuť, je to prý radioaktivní
prach. Já osobně z jeho poznámky tak moc velkou radost nemám.
V přízemí školy leží ohromná hromada plynových masek,
ve dnech havárie zde totiž probíhalo bojové cvičení. Branná výchova, bojová
cvičení, protichemický poplach…vzpomínáte?
Jak tak projíždíme a procházíme městem, čas běží až překvapivě
rychle.
Rozhodujeme se proto město na chvíli opustit. Několik
kilometrů odtud je jedno velmi zajímavé místo zvané „Rozsocha“. Je to velká
lesní mýtina na které odpočívá silně kontaminovaná vojenská technika, která
byla použita v prvních dnech černobylské nukleární havárie.
Jsou zde zbytky vojenských buldozerů, obrněné transportéry,
hasičská auta, zbytky asi deseti obřích vojenských vrtulníků a také jeden
neúnosně štěkající hlídací pes.
Chvíli si zde vychutnáváme atmosféru a samozřejmě také
fotíme jako pominutí. Přátelsky se loučíme s místní ochrankou a potom je
již čas vyprovodit fotografa Dimitrije zpět k checkpointu, neboť musí
ještě dnes být v Kyjevě.
Cestou objevujeme ještě jednu krásně zarostlou vesnici. Po
rozloučení s Dimitrijem opět jedeme do městečka Černobyl.
Saša zde má menší byt, zve nás k sobě domů a děláme si
takový malý večírek s vodkou
různými dobrůtkami, salámy, sýry, zeleninou a kouskem chalvy. Vyvine se
z toho bezva večer a ráno (opět proti všem prognózám), je nádherný den.
Saša nám ukazuje úplně zarostlý vojenský komplex, který je jen kousek od jeho
domu. Je zde několik malovaných plechových tabulí s nápisy jako: „Sovětský
svaz nikdy nikomu nevyhrožoval, ale také si nikým vyhrožovat nenechá!“ a jiné
vtipné nápisy.
Po chvíli jsme již na cestě k místu zvaném „Černobyl
2“. Jedná se o málo známý, kdysi velmi přísně utajovaný komplex vysokých
anténových instalací, které dříve používal Sovětský svaz k monitorování
balistických střel po celé planetě.
Komplex je velice
pečlivě střežen a místní ochranka nás do něj v žádném případě nechce
pustit. Antény jsou totiž v likvidaci a do konce roku nemá na tomto místě
být již ani cihla.
Dělám několik fotek těchto monstrózních antén které vysílaly
signály až do stratosféry a na jejichž výkon býval používán celý jeden blok
jaderné elektrárny, antény ční vysoko nad řadou topolů za nimi letí mraky a já
si vedle nich připadám tak trochu nicotně…
Cestou zpět do Pripjati zahlédneme v lese malé stádo
zdivočelých koňů Przewalského, spokojeně si chroustající jablka spadlá
z nedaleké jabloně, která tu v borovičnatém lese bůhví proč vyrostla.
Koníci nám věnují pramalou pozornost a Saša nám vysvětluje, že nebýt těch
zatracených místních pytláků, tak by zde bylo těchto krásných divokých koní
mnohem více.
A zase Pripjať …Ach ta moje Pripjať! Ani nevím čím to přesně
je, že se cítím tady v zóně tak
nějak svobodněji a uvolněně, byť tu současně na druhou stranu panuje jakási
zvláštní a trochu stísňující atmosféra. Asi není divu, Alfa, Beta a Gamma
záření je zde totiž všude.
Lunapark se dostavěl těsně před katastrofou ale otevřen
nikdy nebyl. Obří ruské kolo, elektrická autíčka, či kolotoč dál „vesele“
rezivějí.
Nedaleko lunaparku objevujeme několik plechových tabulí se
zachovalými výjevy ze socialistického života, které na území bývalého
Sovětského svazu nejsou k vidění snad již nikde. Rozzářené dělnice,
rozzáření vojáci, rozzářený Lenin. Celé toto město je vlastně jaksi
„rozzářené“…
Šípkové keře, které zde rostou všude kolem, jsou takové
nějaké přebujelé a jejich plody obrovské, vlastně jsou několikanásobně větší
než ty u nás.
Ale to již vcházíme do místní samoobsluhy: rozbité rezavé
váhy, otevřené pokladny a prázdné koše na chléb.Hned naproti visí na zdi
nástěnka s textem : „To vše pro váš stůl!“
Hledáme místní nemocnici, není to opět jednoduché neboť vše
je zde zarostlé bujnou vegetací.
V okolí polikliniky je celá spousta zachovalých
relikvií. Přímo před budovou stojí gynekologické křeslo a všude kolem se válejí
plynové masky.
Uvnitř budovy nalézáme spoustu propagandistických nástěnek a
na zdech několik obrazů Lenina.
Podrážky našich bot drtí zkumavky a injekční stříkačky a
„vesele“ víříme radioaktivní prach.
Co se týká výzdoby budov, tak právě přicházel první Máj a
díky němu ta výzdoba s plakáty, transparenty a pomalovanými okny…vše
muselo jásat barvami.
Doslova prolézáme polikliniku skrz na skrz. Nechci si totiž
žádné fotografické zátiší nechat ujít. V jedné z čekáren jsou
v obřích květináčích krásně seschlé fíkusy a také velká tabule která ještě
dnes hlásá, který to doktor měl tenkrát
službu. V horních patrech kliniky objevuji na jednom okenním parapetu
malou sbírku kaktusů v trpasličích květináčích. Některé z nich jsou
stále ještě na živu a já nevím úplně jistě jestli mne to dělá radost nebo mne
to vlastně děsí. (Přeci jen je to již dvacet dva let.)
Celá Černobylská zóna působí jako zmrzlý, zakonzervovaný čas
roku 1986.
Saša dostává telefonát, kdosi v nedaleké vesnici údajně
objevil zbytky několika koní Przewalského, zastřelenými místními pytláky. Nedá
se nic dělat práce je práce a my musíme město Pripjať definitivně opustit. Je
to trochu škoda, bylo by zde ještě určitě co objevovat.
Ta vesnice není daleko, kdysi prý bývala velice bohatá. Saša
spolu se svým kolegou-řidičem prohledává okolní stodoly a sklepy.
Hlavy a kůže zmiňovaných koní však nejsou k nalezení.
Vesnice je opět solidně zarostlá, jak jinak. Za těch více
jak dvacet let vyrostli silné kmeny stromů prakticky všude, působí to
pohádkově.
Pomalu bychom se měli vrátit do Kyjeva, Andrej nerad jezdí
v noci.
A tak mi v paměti opět zůstává silná vzpomínka na toto,
kdysi velice moderní, město ve kterém tolik lidí toužilo bydlet, město se
kterým osud tak tvrdě zatočil, město na které budu vždy znovu a znovu
vzpomínat, podobně jako na tento nápis v jedné z Pripjaťských škol :
„Miluji tě a nikdy na tebe nezapomenu, Pripjati, lásko moje!“
