Stalo se to po půlnoci z 25. na 26. dubna.Díky chybě
operátora, se pokračovalo na experimentu štěpných reakcí, který měl za následek
dvě obrovské exploze. První nadzdvihla sarkofág a druhá rozmetala jaderné
palivo a hořící granit všude kolem…
Já sám jsem navštívil oblast Černobylu poprvé
v listopadu roku 2003 a musím říci že mně to opravdu „vzalo“.
Do této oblasti se člověk dostane jen velice těžko.Musíte
mít alespoň půl tuny různých potvrzení a „bumážek“, ale i tak procházíte
nesčetnou řadou přísných kontrol, (v tom jsou Ukrajinci nesmlouvaví).
Celá taková návštěva se domlouvá dlouho dopředu a může to i
něco stát. V Kyjevě je dokonce jakási cestovní kancelář, která je schopna vás
do této oblasti dopravit.
Jak jsem se již zmínil, listopad je čas naprosto perfektní
na návštěvu tohoto kraje.
Atmosféra prázdnoty je zde opravdu markantní.Vše připomíná
film „STALKER“ od Andreje Tarkovského.
Až do města Pripjať jsem se dostal díky Sašovi, je zde druhým
šéfem Černobylského hasičstva.“V zimě“, jak říká, když sedíme namačkáni na
zadním sedadle vojenského auta,“se tady ještě něco vidět dá, ale horší je to
v létě, to vám listí na stromech vytvoří takovou clonu, že nevidíte vůbec
nic“.
Nejdříve navštěvujeme místní základní devítiletou školu.Na
zdi je velká nástěnná tabule tohoto znění:“Komsomolský život – plán práce“.
O kousek dál se zastavujeme u starého již úplně
zplesnivělého piána, na kterém stojí, ještě neotevřená láhev se Sovětským
sektem (!).
Po chvíli vstupujeme do zdravotnické místnosti, ampulky
s velmi různorodým obsahem, mají všechny cedulku : „Zdělano
v CCCP“.Ampulky léků spolu s injekčními stříkačkami jsou zamrzlé ve
všude přítomných loužích.Zvuky padajících kapek jen ještě umocňují celou tuto
bizarní atmosféru.
Na tabuli v jedné z učeben, objevuji jakýsi text
v angličtině.Hodina angličtiny.Museli se v ten poslední osudový den
25. dubna učit anglicky!
Nedaleko odtud je i mateřská školka.Když jsem procházel
tímto labyrintem jednopatrových budov, zmocňoval se mně zvláštní pocit
melancholie.Všechny ty dětské hračky, rozbité panenky pod vrstvou prachu,
dětské sandálky a to vše zamrzlé v kalužích ledu…
V jednom sále jsem dokonce objevil na zdi jídelníček
z 25. dubna 1986.Pamatuji se, že jedno z jídel byly nudle
s rajskou omáčkou.
Přivírám oči a představuji si onen osudový den, kdy po
chodbách běhají děti, ukázněně sice, ale s očima rozšířenýma strachem.
Venku na ulicích je z amplionů slyšet příkazy :“Okamžitě opusťte veškeré
prostory, nastává okamžitá evakuace! Celý prostor se stává zónou!“
Je nutno říci že evakuace proběhla skutečně rychle a
elegantně.Z celé oblasti Černobylu bylo za 1 den vystěhováno na 375000
obyvatel! Město Pripjať- pojmenovaném podle nedaleké místní říčky- které
v té době čítalo 15000 obyvatel, se vylidnilo během několika hodin.
„Gázykem“jedu společně se Sašou na další místní raritu:
Lunapark! V tomto městě měli lidé opravdu snad všechno: hotel, kavárnu,
restauraci, kulturní dům, nemocnici a lunapark.
Ten jsem již bohužel „nestihl“.Bělorusové to sem totiž
nemají daleko a tak systematicky odnesli či odvezli zařízení bytů včetně
dětského kolotoče.Lidé z Pripjati za sebou totiž zanechávali zařízené a
hlavně neuzamčené byty.Díky mnohanásobnému vloupání, město brzy uzavřel kordon
speciálních jednotek…
Lunapark byl již téměř celý rozkraden, až snad jen na obří
Ruské kolo, které se svými jásavě žlutými kabinkami, je jen němým,majestátním
svědkem lepších časů.
Celou atmosféru ještě podtrhují ( na panelových domech
napsané ) slogany a hesla z dob minulých: „Leninskou cestou za mír!“,“Ať
žije socialismus“, „Nikdy atomovou válku!“atd. atd. Mimochodem ten poslední
slogan rozhodně měl svůj „půvab“.
Po chvíli mně vojáci upozornili na nějaký pohyb
v mlází,“Spokojno,spokojno!“(tiše,tiše či klid, klid) šeptají vojáci,
motor zpomaluje a je posléze vypnut.
Na třídě “Stalinských hrdinů“ se objevuje pořádná samice
losa spolu s odrostlým mládětem.
Bohužel to celé jde tak rychle, že je nestíhám pořádně
vyfotografovat.
Když odjíždíme, ukazuje Saša máchnutím ruky někam za
horizont.“Tak támhle je tzv. Černobyl 2!“ říká nějak tajemně. Na obzoru se
rýsuje zvláštní, až 100 metrů vysoká „zeď“ antén.Dříve zde sídlila velice
sofistikovaná radio-stanice, šlo o průzkum vzdušného prostoru, prováděném
armádou bývalého Sovětského svazu.Takových míst bylo prý po teritoriích
bývalého Sovětského svazu několik desítek.
Poblíž této vysílací stanice bylo postaveno malé městečko
jakýsi mini-Pripjať.Toto místo nebylo vůbec nikde evidováno, tak bylo
utajeno.Existují dokonce i hypotézy že vysílání této stanice, mohlo nějakým
způsobem negativně ovlivnit jadernou zkoušku, prováděnou v bloku č. 4. To
už zůstanou jenom spekulace.
Vedení se ujímá pan Mykolja S. který je vedoucím ochrany
přírody Černobylské oblasti.
Říká:“To by jste nevěřili, kolik tady máme divoce žijících ,
vzácných zvířat. Jsou tu bobři, zubři, vlci, rysy a dokonce i několik medvědů.
Já sám jsem zde vysadil na dvacet exemplářů divokého koně Przewalského. No a
hleďte dnes: Je jich přes osmdesát !“
Zvířata zde žijí v perfektním biotopu. Nikdo je
nikterak neotravuje a oni na rozdíl od lidí, vůbec nějakou představivostí o
radioaktivitě netrpí.
Během tohoto hovoru, přijíždíme na planinu rámovanou lesem.
Máme štěstí : Je zde velké stádo divokých koní spolu s hříbaty. Jak krásný
pohled na tyto graciózně pohybující se
zvířata na sněhu. Maličko vysvitlo slunce…
Zpátky do Černobylu se zastavujeme v několika
opuštěných vesnicích. Některé domky jsou stále ještě zařízené.Na stěnách visí
starodávné černo-bílé fotografie předků a na postelích jsou stále ještě
znatelné prachové peřiny.Místy již do chalup i sněží. Je jasné že ještě několik
let a budou úplně ztracené.
Od té doby, kdy byla celá tato oblast vyhlášena za „zónu“,
je vše zde přítomné v jakémsi poločase rozpadu.
Do oblasti se postupně vrátilo na 1000 osob.Většina
v důchodovém věku.Dnes jich zde žije jen asi 300.
V Černobylu je půvabný bělomodrý kostelík a poblíž je pomník
obětem katastrofy.Je na něm řada pamětních desek s mnoha jmény. Na
některých z nich jsou úmyslně ponechána volná místa pro další oběti, to mi
připadalo docela perverzní.
Na rozloučenou dostávám dobrou radu.A sice vypít co nejvíce
červeného vína, to prý zmírňuje radioaktivitu.
Musím říci že se touto radou od té doby svědomitě řídím.
Tomáš Svoboda
Další fotografie najdete zde: http://www.theinfinitebeautyofdecay.com/cs/gallery/europe/ukraine
