neděle 19. dubna 2015

Díl 1: VVP MILOVICE




Do Milovic jsem si zajel nedávno, tak trochu spontánně, malým vláčkem z jednoho pražského nádraží. Myslel jsem si tehdy, že za ten půlden to tam tak trochu projdu a třeba i něco vyfotím…
Atmosféra Milovic mne ale tak nadchla, že jsem tam jel ještě druhý den, pak třetí, čtvrtý a pátý.
Bývalý vojenský prostor okupačních jednotek rudé armády je místem hodným zaznamenání.
Sovětská armáda zde sídlila v letech 1968 až 1991, bylo to „pověstné velitelství“ tzv. střední skupiny rudé armády.
 Vždy jsem si myslil, že všechny ty budovy a ubytovny jsou dnes již dávno srovnány se zemí. V roce 2005 byl ale opak pravdou.
Listopad, jak se ukázal být tím správným měsícem. Podobně jako oblast Černobylu, kterou jsem navštívil celkem třikrát. Příroda byla v barvě rezavého kocoura…Jinak, když už je řeč o Černobylu rád bych dodal, že jeden můj přítel, který moje fotografie z Černobylu zhlédl, mi pravil toto: „ Ty vole to jsi do Černobylu ani vůbec jezdit nemusel, protože jestli hledáš atmosféry těhle rozmlácenejch budov, tak to si radši zajeď do Milovic!“
A tak jsem jel, barevné filmy, stativ a slzný plyn v kapse u bundy.

Milovický vojenský prostor se skládá vlastně z několika vesnic: Mladá, Boží dar, Benátská vrutice a Milovice.
Celý tento bývalý vojenský prostor byl založen již za dob císařovny Marie-Terezie. Svědčí o tom i řada budov kasáren z období Rakouska-Uherska. Potom zde sídlila vojska Československa, Němci, opět naši a nakonec Rusové. Za jejich působení se tento vojenský prostor rozrostl nejvíce.
Stačí zajít do některé z místních hospod ( já jich navštívil hned několik ) a dát se do řeči s místními rodáky. Dozvíte se mnohdy neuvěřitelné věci. Jako např. že Rusové zde měli „svou“ budovu KGB, dále svoje nemocnice, pitevny, věznice, mateřské školky, školy, tělocvičny, bazény, sauny, obchody a dokonce i svou vlastní rozhlasovou a televizní stanici.(!)
Všechna tato místa jsem poctivě prochodil, musím ale dodat že když člověk sám prochází obrovskou školou, o mnoha patrech a jeho kroky, které se díky zbytkům praskajícího skla pod nohama, akusticky odrážejí od poničených zdí a nikde nikdo…snad…Tak na vás může padnout ta zvláštní tíseň a nervozita.
Nedaleko školy jsem narazil na početnou skupinu policistů se psy, policisté říkají že zde nedaleko se ukrývá jakýsi muž, který zhruba před půlhodinou vykradl pobočku místní banky.
Jeden z policejních důstojníků mi toho muže popisuje za vydatného funění německého ovčáka u mých nohou : „Byl to takovej chlápek ve středním věku, v hnědý kožený bundě, na nohou bíločervené sportovní boty, neviděl jste ho náhodou?“ Když jsem odvětil že ne, máchl jen rukou : „To je tady několikrát do roka“.
Nedaleké bytovky působí přesně jako ty kterými jsem procházel ve městě Pripjať, v oblasti Černobylské zóny. Jsou již částečně zarostlé lesem.
Od několika místních se dozvídám o dozvídám o bývalém vojenském kriminále, který stojí o kousek dál v lese, docela osamocen. Okamžitě se tam vydávám. Z budovy jde hrůza. Skutečně. Je to menší stavba s malými okny a vysokou zdí kolem dokola. Barva se odlupuje ze dveří a stropů vskutku všemi možnými způsoby.
Na dveřích jsou stále ještě znatelné nápisy v ruštině. Objevuji také stojan na samopaly.
Pomocí stativu a příruční lampy dělám několik fotografií.
Vedle vězení stojí menší, trochu zvláštní, krabicovitá budova. Je v rekonstrukci. Dávám se do řeči se starší ženou která pálí zbytky dřeva v sudu od nafty. Pochází z malé vísky nedaleko odtud. Dozvídám se, že tato budova sloužila jako pitevna. Zde se prý pod přísnou ostrahou vyoperovávaly orgány zastřelených sovětských vojáků. Docela děsivé. V nedalekých Jiřicích byla malá katovna, kde byli – za opakované vážné přestupky – vojáci stříleni před malou okrouhlou zdí…Dnes je na tomto místě vybudována věznice s ostrahou 2. stupně.
Orgány z této pitevny byly využívány pro potřeby nemocnic u nás a pravděpodobně i v zahraničí. Není to mimochodem vyloučeno že tomu tak opravdu bylo, neboť  tato pitevna leží izolovaně od několika místních vojenských nemocnic, které ale všechny měli vlastní pitevny přímo ve svých areálech. Jde z toho na mne zima. Není divu.
Dozvídám se také, že v této budově bylo nalezeno několik sudů se zvláštní silnou žíravinou. Na co asi ?
„Kdyby jste věděl kolik děvčat zde Ruští vojáci znásilnili, možná se dá mluvit o stovkách!“
Je nutno říci že tresty za tyto zločiny byli u rudé armády velmi přísné. Bezpečnostní útvar rudé armády řešil přestupky velice tvrdě, proto jejich vojáci z obav před svou identifikací, dívku často uškrtili.V nedalekých lesích a hájích se prý nacházela mrtvá dívčí těla s děsivou pravidelností…

Fenoménem byl rovněž tzv. „Milovický expres“. Jezdil mezi Milovicemi a Moskvou a to jednou denně.Co všechno ale přivážel a odvážel, to dnes již ale jen těžko někdo zjistí.
V prostorách bývalého vojenského letiště Boží Dar je devastace markantní, trénují zde bojové akce jednotky rychlého nasazení.
Prostory se také využívají k natáčení různých válečných filmů, jako např. nedávno natočený snímek „Obchodník se smrtí“ s Nicholas Cage v hlavní roli.
Bytovky a další vojenské ubikace jsou nádherně zarostlé. Jsou to bytové panelákové jednotky typu „Kyjev“. Poblíž se činí skupina mladíků, zabývajících se bojovou hrou paintball. Podmínky pro „hraní si na vojáky“ jsou zde ideální.
  Kousek od letiště se nalézá tzv. „Mordová rokle“. Na vyvýšenině stojí osamocený podivný bunkr, který sloužil jako úkryt pro rakety země-vzduch, tedy jako ochrana letiště.    
 Je to kdesi v těchto lesích, kde existovali další hlubinné šachty, které měly posloužit v případě nutnosti, jako úkryt nejvyššímu vojenskému velení.
Panují zde obavy, že tyto hlubinné bunkry mohou být podminovány a proto se nikomu do nich na průzkum nějak zvlášť nechce. Je to věc budoucnosti.
Navštěvuji také ještě bývalé vojenské kino s „nádhernými“ výjevy V. I. Lenina, Aurory a vojáků, vše provedeno ve výrazných křiklavých barvách. Židle jsou na hromadách a pomalu ale jistě plesniví.Toto místo je schováno v zarostlém prostoru, takže jaksi uniklo rukám všudypřítomných vandalů.Z dálky slyším, jak kdosi kácí stromy motorovou pilou.
V těchto nízkých dřevěných barácích je znát, jak zde dříve sovětští vojáci žili. V sále, kde spávali, byl prostor pro alespoň 200 paland (!).V nedaleké koupelně je  také pestrými barvami proveden usmívající se krokodýl, který se zubním kartáčkem v ruce volá: „Dobre Utro !“ Všude se ještě válejí kožené vojenské pantofle se jmény vojáků. Několik těchto pantoflů fotografuji před nápisem který velí : „Odkazu díla V. I. Lenina věrni zůstaneme!“Písmena jsou vyřezána z polystyrénu a natřená růžově. Je to poetické…
Po chvíli pozoruji, že chodím po rozházených vojenských diplomech, jeden si dávám do kapsy, na památku.

V Milovicích objevuji ještě celou škálu zajímavostí, nedaleko odtud je prostranství, (v okolních budovách  jsou již sklady jakési nábytkářské firmy) kde stojí pomník ve formě obrovské ruky držící samopal. Výška pomníku prý dosahovala téměř šesti metrů.
Dávám si kávu na nedaleké benzinové pumpě. Její majitel je tak trochu sběratel vojenské techniky. Může se pochlubit několika obrněnými transportéry a tanky. Jsou to poslední exempláře v Milovicích.
Prakticky všechny místa, které navštěvuji, mají ojedinělou atmosféru.
V bývalých Rakousko-Uherských kasárnách se renovuje o stošest. Tyto objekty jsou architektonicky docela zajímavé, největší dojem na mne dělá bývalá nemocnice se zvonicí.(Je zde vskutku ale ještě co dohánět!)
Ale svoje fotky mám, jde to dobře. V létě bych si ale tady takto „brouzdat“ netroufal. V řadě objektů nacházím totiž zbytky konzerv, staré matrace a tu a tam i menší „feťáckou výbavičku“- lžičky, svíčky, sirky a nějakou tu injekční stříkačku. Roztomilé je to …
Objevuji další nemocnici s pitevnou, na její budově je jakási mosaika z barevných sklíček.
Největší dojem na mne dělá obří ruka držící lidské srdce a kolem stojí rozesmátí lékaři a sestřičky.

Jdu si dát do blízké restaurace něco k jídlu. Podnik patří jedné Rusce, která kdysi zde v kasárnách  pracovala jako kuchařka. Později se provdala a dnes je již téměř Češkou.                   
Přináší mi porci smaženého sýra a pivo. „Ták vy zděs fatagrafírujetě, nemyslýtě že je to škodá, že se to tady tak zděvastýrovať něchálo?“ Slušně jí přitakávám, ale ve skutečnosti
si to vůbec nemyslím. Je to tady naopak všechno v tak nádherném rozpadu. V jakémsi poločase rozpadu…















sobota 18. dubna 2015

Úvod - VOJENSKÉ VÝCVIKOVÉ PROSTORY



Jsem ztracená generace, dítě let šedesátých, dítě slunce, alespoň jsem si to vždy myslel, tedy ztracená generace -možná tak jako všechny- jako Steinbeck či Hemingway.
Po tom všem co jsem v životě viděl a objevoval, mám ve svých 45 letech stále větší potřebu se -alespoň ve vzpomínkách- vracet do dětství, tedy do bývalého Československa.
Před nějakým časem jsem pochopil že těch míst již není vůbec mnoho, utíkat před komercí je jedna věc, ale po nějaké době mi začalo být jasné, že vojenské výcvikové prostory jsou pro mě jediným místem, kde se ještě v Čechách mohu cítit sám sebou. Nevím přesně čím to je, možná že to jsou zrezivělé ostnaté dráty, rozbité ruiny domů, komunistické symboly na zdech a všude kolem mrtvo…
V Čechách se vojenské výcvikové prostory se většinou vytvářely ve větších příhraničních regionech, které po odsunu Němců zely prázdnotou. Někdy mi to v těchto místech připadá, jako kdybych umíral spolu s nimi. V místech kde spolu kdysi lidé po generace žili a najednou ze dne na den vše skončilo, vše jakoby se ztratilo…ztracenou generací jsem i já...