Do Milovic jsem si zajel nedávno, tak trochu spontánně,
malým vláčkem z jednoho pražského nádraží. Myslel jsem si tehdy, že za ten
půlden to tam tak trochu projdu a třeba i něco vyfotím…
Atmosféra Milovic mne ale tak nadchla, že jsem tam jel ještě
druhý den, pak třetí, čtvrtý a pátý.
Bývalý vojenský prostor okupačních jednotek rudé armády je
místem hodným zaznamenání.
Sovětská armáda zde sídlila v letech 1968 až 1991, bylo
to „pověstné velitelství“ tzv. střední skupiny rudé armády.
Vždy jsem si myslil,
že všechny ty budovy a ubytovny jsou dnes již dávno srovnány se zemí.
V roce 2005 byl ale opak pravdou.
Listopad, jak se ukázal být tím správným měsícem. Podobně
jako oblast Černobylu, kterou jsem navštívil celkem třikrát. Příroda byla
v barvě rezavého kocoura…Jinak, když už je řeč o Černobylu rád bych dodal,
že jeden můj přítel, který moje fotografie z Černobylu zhlédl, mi pravil
toto: „ Ty vole to jsi do Černobylu ani vůbec jezdit nemusel, protože jestli
hledáš atmosféry těhle rozmlácenejch budov, tak to si radši zajeď do Milovic!“
A tak jsem jel, barevné filmy, stativ a slzný plyn
v kapse u bundy.
Milovický vojenský prostor se skládá vlastně z několika
vesnic: Mladá, Boží dar, Benátská vrutice a Milovice.
Celý tento bývalý vojenský prostor byl založen již za dob
císařovny Marie-Terezie. Svědčí o tom i řada budov kasáren z období
Rakouska-Uherska. Potom zde sídlila vojska Československa, Němci, opět naši a
nakonec Rusové. Za jejich působení se tento vojenský prostor rozrostl nejvíce.
Stačí zajít do některé z místních hospod ( já jich
navštívil hned několik ) a dát se do řeči s místními rodáky. Dozvíte se
mnohdy neuvěřitelné věci. Jako např. že Rusové zde měli „svou“ budovu KGB, dále
svoje nemocnice, pitevny, věznice, mateřské školky, školy, tělocvičny, bazény,
sauny, obchody a dokonce i svou vlastní rozhlasovou a televizní stanici.(!)
Všechna tato místa jsem poctivě prochodil, musím ale dodat
že když člověk sám prochází obrovskou školou, o mnoha patrech a jeho kroky,
které se díky zbytkům praskajícího skla pod nohama, akusticky odrážejí od
poničených zdí a nikde nikdo…snad…Tak na vás může padnout ta zvláštní tíseň a
nervozita.
Nedaleko školy jsem narazil na početnou skupinu policistů se
psy, policisté říkají že zde nedaleko se ukrývá jakýsi muž, který zhruba před
půlhodinou vykradl pobočku místní banky.
Jeden z policejních důstojníků mi toho muže popisuje za
vydatného funění německého ovčáka u mých nohou : „Byl to takovej chlápek ve středním
věku, v hnědý kožený bundě, na nohou bíločervené sportovní boty, neviděl
jste ho náhodou?“ Když jsem odvětil že ne, máchl jen rukou : „To je tady
několikrát do roka“.
Nedaleké bytovky působí přesně jako ty kterými jsem
procházel ve městě Pripjať, v oblasti Černobylské zóny. Jsou již částečně
zarostlé lesem.
Od několika místních se dozvídám o dozvídám o bývalém
vojenském kriminále, který stojí o kousek dál v lese, docela osamocen.
Okamžitě se tam vydávám. Z budovy jde hrůza. Skutečně. Je to menší stavba
s malými okny a vysokou zdí kolem dokola. Barva se odlupuje ze dveří a
stropů vskutku všemi možnými způsoby.
Na dveřích jsou stále ještě znatelné nápisy v ruštině.
Objevuji také stojan na samopaly.
Pomocí stativu a příruční lampy dělám několik fotografií.
Vedle vězení stojí menší, trochu zvláštní, krabicovitá
budova. Je v rekonstrukci. Dávám se do řeči se starší ženou která pálí
zbytky dřeva v sudu od nafty. Pochází z malé vísky nedaleko odtud.
Dozvídám se, že tato budova sloužila jako pitevna. Zde se prý pod přísnou
ostrahou vyoperovávaly orgány zastřelených sovětských vojáků. Docela děsivé.
V nedalekých Jiřicích byla malá katovna, kde byli – za opakované vážné
přestupky – vojáci stříleni před malou okrouhlou zdí…Dnes je na tomto místě
vybudována věznice s ostrahou 2. stupně.
Orgány z této pitevny byly využívány pro potřeby
nemocnic u nás a pravděpodobně i v zahraničí. Není to mimochodem vyloučeno
že tomu tak opravdu bylo, neboť tato
pitevna leží izolovaně od několika místních vojenských nemocnic, které ale
všechny měli vlastní pitevny přímo ve svých areálech. Jde z toho na mne
zima. Není divu.
Dozvídám se také, že v této budově bylo nalezeno
několik sudů se zvláštní silnou žíravinou. Na co asi ?
„Kdyby jste věděl kolik děvčat zde Ruští vojáci znásilnili,
možná se dá mluvit o stovkách!“
Je nutno říci že tresty za tyto zločiny byli u rudé armády
velmi přísné. Bezpečnostní útvar rudé armády řešil přestupky velice tvrdě,
proto jejich vojáci z obav před svou identifikací, dívku často
uškrtili.V nedalekých lesích a hájích se prý nacházela mrtvá dívčí těla
s děsivou pravidelností…
Fenoménem byl rovněž tzv. „Milovický expres“. Jezdil mezi
Milovicemi a Moskvou a to jednou denně.Co všechno ale přivážel a odvážel, to
dnes již ale jen těžko někdo zjistí.
V prostorách bývalého vojenského letiště Boží Dar je
devastace markantní, trénují zde bojové akce jednotky rychlého nasazení.
Prostory se také využívají k natáčení různých válečných
filmů, jako např. nedávno natočený snímek „Obchodník se smrtí“ s Nicholas
Cage v hlavní roli.
Bytovky a další vojenské ubikace jsou nádherně zarostlé.
Jsou to bytové panelákové jednotky typu „Kyjev“. Poblíž se činí skupina
mladíků, zabývajících se bojovou hrou paintball. Podmínky pro „hraní si na
vojáky“ jsou zde ideální.
Kousek od letiště se
nalézá tzv. „Mordová rokle“. Na vyvýšenině stojí osamocený podivný bunkr, který
sloužil jako úkryt pro rakety země-vzduch, tedy jako ochrana letiště.
Je to kdesi
v těchto lesích, kde existovali další hlubinné šachty, které měly
posloužit v případě nutnosti, jako úkryt nejvyššímu vojenskému velení.
Panují zde obavy, že tyto hlubinné bunkry mohou být
podminovány a proto se nikomu do nich na průzkum nějak zvlášť nechce. Je to věc
budoucnosti.
Navštěvuji také ještě bývalé vojenské kino s „nádhernými“
výjevy V. I. Lenina, Aurory a vojáků, vše provedeno ve výrazných křiklavých
barvách. Židle jsou na hromadách a pomalu ale jistě plesniví.Toto místo je
schováno v zarostlém prostoru, takže jaksi uniklo rukám všudypřítomných
vandalů.Z dálky slyším, jak kdosi kácí stromy motorovou pilou.
V těchto nízkých dřevěných barácích je znát, jak zde
dříve sovětští vojáci žili. V sále, kde spávali, byl prostor pro alespoň
200 paland (!).V nedaleké koupelně je
také pestrými barvami proveden usmívající se krokodýl, který se zubním
kartáčkem v ruce volá: „Dobre Utro !“ Všude se ještě válejí kožené
vojenské pantofle se jmény vojáků. Několik těchto pantoflů fotografuji před
nápisem který velí : „Odkazu díla V. I. Lenina věrni zůstaneme!“Písmena jsou
vyřezána z polystyrénu a natřená růžově. Je to poetické…
Po chvíli pozoruji, že chodím po rozházených vojenských
diplomech, jeden si dávám do kapsy, na památku.
V Milovicích objevuji ještě celou škálu zajímavostí,
nedaleko odtud je prostranství, (v okolních budovách jsou již sklady jakési nábytkářské firmy) kde
stojí pomník ve formě obrovské ruky držící samopal. Výška pomníku prý
dosahovala téměř šesti metrů.
Dávám si kávu na nedaleké benzinové pumpě. Její majitel je
tak trochu sběratel vojenské techniky. Může se pochlubit několika obrněnými
transportéry a tanky. Jsou to poslední exempláře v Milovicích.
Prakticky všechny místa, které navštěvuji, mají ojedinělou
atmosféru.
V bývalých Rakousko-Uherských kasárnách se renovuje o
stošest. Tyto objekty jsou architektonicky docela zajímavé, největší dojem na
mne dělá bývalá nemocnice se zvonicí.(Je zde vskutku ale ještě co dohánět!)
Ale svoje fotky mám, jde to dobře. V létě bych si ale
tady takto „brouzdat“ netroufal. V řadě objektů nacházím totiž zbytky
konzerv, staré matrace a tu a tam i menší „feťáckou výbavičku“- lžičky, svíčky,
sirky a nějakou tu injekční stříkačku. Roztomilé je to …
Objevuji další nemocnici s pitevnou, na její budově je
jakási mosaika z barevných sklíček.
Největší dojem na mne dělá obří ruka držící lidské srdce a
kolem stojí rozesmátí lékaři a sestřičky.
Jdu si dát do blízké restaurace něco k jídlu. Podnik
patří jedné Rusce, která kdysi zde v kasárnách pracovala jako kuchařka. Později se provdala
a dnes je již téměř Češkou.
Přináší mi porci smaženého sýra a pivo. „Ták vy zděs
fatagrafírujetě, nemyslýtě že je to škodá, že se to tady tak zděvastýrovať
něchálo?“ Slušně jí přitakávám, ale ve skutečnosti
si to vůbec nemyslím. Je to tady naopak všechno v tak
nádherném rozpadu. V jakémsi poločase rozpadu…
