Jsem ztracená generace, dítě let šedesátých, dítě slunce,
alespoň jsem si to vždy myslel, tedy ztracená generace -možná tak jako všechny-
jako Steinbeck či Hemingway.
Po tom všem co jsem v životě viděl a objevoval, mám ve
svých 45 letech stále větší potřebu se -alespoň ve vzpomínkách- vracet do
dětství, tedy do bývalého Československa.
Před nějakým časem jsem pochopil že těch míst již není vůbec
mnoho, utíkat před komercí je jedna věc, ale po nějaké době mi začalo být jasné,
že vojenské výcvikové prostory jsou pro mě jediným místem, kde se ještě
v Čechách mohu cítit sám sebou. Nevím přesně čím to je, možná že to jsou
zrezivělé ostnaté dráty, rozbité ruiny domů, komunistické symboly na zdech a
všude kolem mrtvo…
V Čechách se vojenské výcvikové prostory se většinou
vytvářely ve větších příhraničních regionech, které po odsunu Němců zely
prázdnotou. Někdy mi to v těchto místech připadá, jako kdybych umíral
spolu s nimi. V místech kde spolu kdysi lidé po generace žili a
najednou ze dne na den vše skončilo, vše jakoby se ztratilo…ztracenou generací
jsem i já...
Žádné komentáře:
Okomentovat