P r i p j a ť, m á l á s k a . . .

 

Jsou věci, které povzbuzují moji fantazii a obrazotvornost. Jedním z těchto témat jsou opuštěná města, chrámy, vesnice…

S velkou láskou jsem jich navštívil již celou řadu: hřbitov starých aut v jižním Švédsku, zarostlé chrámy v kambodžském Angkor-Wattu, či odstaviště starých vlaků v Diri-Dawa, ve východní Etiopii.

Jak jen jsou tato místa nádherně zarostlá vegetací! Žijí zde různí a často i docela vzácní živočichové, kteří se zde ocitli v ideálním biotopu.

Velice rád se na tato místa znovu vracím a pozoruji devastaci zubem času, zkrátka způsob, jak si příroda vyřizuje účet s civilizací!

Jedním z těchto míst je také severo-ukrajinské město Pripjať, nacházejícím se přímo v srdci

černobylské zóny. Toto město mělo před evakuací 45.000 obyvatel. Navštívil jsem jej již dvakrát, jednou to bylo na jaře a jednou na podzim.

V Praze je teď horké léto a já nemám zatraceně co dělat a tak se rozhoduji. V létě je prý sice radiace o něco vyšší, ale co se dá dělat…něco mne tam tak nějak táhne. Současně také ale nabývám dojmu, že to bude moje poslední cesta do Černobylské zóny.

Je začátek září a všude po Ukrajině prší.

Projíždíme checkpointem a opět je tu město Černobyl, tentokrát mi to tu zde připadá jaksi více zrenovované a také jakoby zde žilo více lidí, jen žádné děti zde nevidíte.

Mého přítele Andreje, který je renomovaný novinář z Kyjeva, fotografa Dimitrije- který se specializuje na fotografování divokých zvířat a přírody vůbec – a mne opět provází Saša který je šéfem místních vojenských hasičů, situovaných ve městě Černobyl. Naposledy jsem jej viděl před třemi lety a vůbec se nezměnil, stále je stejně vyrovnaný, hrdý a přátelský.

Jedeme směr Pripjať. Míjíme malý lesík a Saša najednou prudce zastavuje, neboť nám chce něco zajímavého ukázat.

Lesní cestou k nám přijíždí malý žebřiňák tažený bílým koníkem. Na „kozlíku“ sedí jeden Sašův kolega v maskovací uniformě a vedle vozíku vysokou travou běží, světe div se, pořádné divoké prase. (Jak Ukrajinci pěkně říkají: „Sviňá“.)

Valník zastavuje a divočák běží přímo k nám. Je tak trochu ochočen, Saša jej prý „vypiplal“ z malého selátka, které kdysi nalezl opuštěné v lese.

Kanec má dokonce i svoje jméno, říkají mu „Chrjůča“, což v překladu znamená něco jako „Chrochtík“. Milému Chrochtíku ale po chvíli začnou ti fotící a chichotající se lidičky pěkně lézt na nervy a začíná na nás mírně dorážet. Jestli již někdo z vás zažil „mírně dorážejícího“ divočáka, tak mi určitě dá za pravdu že to není žádná legrace.

Vše vyvrcholí tím náš milý vepřík pořádně rafne Dimitrije do ruky a my s ním musíme urychleně zajet do nedaleké Černobylské polikliniky.

Dimitriji se pot řine z čela, ránu pevně svírá rukou, ale ve tváři má klid. Kdybych se bál použít ne zase až tak spisovný výraz, řekl bych že je to docela řízek.

V nemocnici dostává Dmitrij do paže pět stehů ale tím také veškeré naše problémy končí. Návštěvě Pripjati nestojí již nic v cestě!

Míjíme další dva ostře hlídané checkpointy a vjíždíme konečně do tohoto nádherně zarostlého, opuštěného města. Je polovina září a vegetace je zde v tomto období až neskutečně bujná. Mám u sebe nějaké mapy města, které jsem si již v Praze stáhl z internetu.

Hned v první časti města se nalézá mateřská školka s názvem „Zlatý klíček“. Jmenovala se tak v době kdy Pripjať prožíval své lepší dny a říká se jí tak dodnes.

Nalézt toto místo není zase až tak jednoduché, školka je totiž solidně zarostlá hustý porostem.

Uvnitř budovy jsem opět u vytržení ze všech těch nádherně se rozpadajících se artefaktů jako jsou například dětské postýlky (některé stále ještě s peřinkami), po podlaze válející se panenky a medvídci…je mi z toho hrozně smutno, pokaždé je to zde stejné. Nedaleko školky je malé dětské hřiště, dnes již zarostlé k nepoznání.

Objevuji zde malý dětský kolotoč, dokonale prorostlý stromy. Kmeny, již docela mohutných stromů doslova vrůstají do dětských sedaček.

Hned vedle kolotoče je malá raketa na hraní pro děti.

Navštěvujeme dva objekty budov školy. Zde jsou snad ta nejlepší fotografická zákoutí : rozbitá piána, plakáty na zdech s nejrůznější tématikou, prvomájové transparenty…vše leží na zemi pod silným nánosem bílého prachu, rozkládající se omítky spadané ze zdí. Saša trousí mezi zuby že má na patře úst podivnou pachuť, je to prý radioaktivní prach. Já osobně z jeho poznámky tak moc velkou radost nemám.

V přízemí školy leží ohromná hromada plynových masek, ve dnech havárie zde totiž probíhalo bojové cvičení. Branná výchova, bojová cvičení, protichemický poplach…vzpomínáte?

Jak tak projíždíme a procházíme městem, čas běží až překvapivě rychle.

Rozhodujeme se proto město na chvíli opustit. Několik kilometrů odtud je jedno velmi zajímavé místo zvané „Rozsocha“. Je to velká lesní mýtina na které odpočívá silně kontaminovaná vojenská technika, která byla použita v prvních dnech černobylské nukleární havárie.

Jsou zde zbytky vojenských buldozerů, obrněné transportéry, hasičská auta, zbytky asi deseti obřích vojenských vrtulníků a také jeden neúnosně štěkající hlídací pes.

Chvíli si zde vychutnáváme atmosféru a samozřejmě také fotíme jako pominutí. Přátelsky se loučíme s místní ochrankou a potom je již čas vyprovodit fotografa Dimitrije zpět k checkpointu, neboť musí ještě dnes být v Kyjevě.

Cestou objevujeme ještě jednu krásně zarostlou vesnici. Po rozloučení s Dimitrijem opět jedeme do městečka Černobyl.

Saša zde má menší byt, zve nás k sobě domů a děláme si takový malý večírek s vodkou  různými dobrůtkami, salámy, sýry, zeleninou a kouskem chalvy. Vyvine se z toho bezva večer a ráno (opět proti všem prognózám), je nádherný den. Saša nám ukazuje úplně zarostlý vojenský komplex, který je jen kousek od jeho domu. Je zde několik malovaných plechových tabulí s nápisy jako: „Sovětský svaz nikdy nikomu nevyhrožoval, ale také si nikým vyhrožovat nenechá!“ a jiné vtipné nápisy.

Po chvíli jsme již na cestě k místu zvaném „Černobyl 2“. Jedná se o málo známý, kdysi velmi přísně utajovaný komplex vysokých anténových instalací, které dříve používal Sovětský svaz k monitorování balistických střel po celé planetě.

 Komplex je velice pečlivě střežen a místní ochranka nás do něj v žádném případě nechce pustit. Antény jsou totiž v likvidaci a do konce roku nemá na tomto místě být již ani cihla.

Dělám několik fotek těchto monstrózních antén které vysílaly signály až do stratosféry a na jejichž výkon býval používán celý jeden blok jaderné elektrárny, antény ční vysoko nad řadou topolů za nimi letí mraky a já si vedle nich připadám tak trochu nicotně…

Cestou zpět do Pripjati zahlédneme v lese malé stádo zdivočelých koňů Przewalského, spokojeně si chroustající jablka spadlá z nedaleké jabloně, která tu v borovičnatém lese bůhví proč vyrostla. Koníci nám věnují pramalou pozornost a Saša nám vysvětluje, že nebýt těch zatracených místních pytláků, tak by zde bylo těchto krásných divokých koní mnohem více.

A zase Pripjať …Ach ta moje Pripjať! Ani nevím čím to přesně je, že se cítím  tady v zóně tak nějak svobodněji a uvolněně, byť tu současně na druhou stranu panuje jakási zvláštní a trochu stísňující atmosféra. Asi není divu, Alfa, Beta a Gamma záření je zde totiž všude.

Lunapark se dostavěl těsně před katastrofou ale otevřen nikdy nebyl. Obří ruské kolo, elektrická autíčka, či kolotoč dál „vesele“ rezivějí.

Nedaleko lunaparku objevujeme několik plechových tabulí se zachovalými výjevy ze socialistického života, které na území bývalého Sovětského svazu nejsou k vidění snad již nikde. Rozzářené dělnice, rozzáření vojáci, rozzářený Lenin. Celé toto město je vlastně jaksi „rozzářené“…

Šípkové keře, které zde rostou všude kolem, jsou takové nějaké přebujelé a jejich plody obrovské, vlastně jsou několikanásobně větší než ty u nás.

Ale to již vcházíme do místní samoobsluhy: rozbité rezavé váhy, otevřené pokladny a prázdné koše na chléb.Hned naproti visí na zdi nástěnka s textem : „To vše pro váš stůl!“

Hledáme místní nemocnici, není to opět jednoduché neboť vše je zde zarostlé bujnou vegetací.

V okolí polikliniky je celá spousta zachovalých relikvií. Přímo před budovou stojí gynekologické křeslo a všude kolem se válejí plynové masky.

Uvnitř budovy nalézáme spoustu propagandistických nástěnek a na zdech několik obrazů Lenina.

Podrážky našich bot drtí zkumavky a injekční stříkačky a „vesele“ víříme radioaktivní prach.

Co se týká výzdoby budov, tak právě přicházel první Máj a díky němu ta výzdoba s plakáty, transparenty a pomalovanými okny…vše muselo jásat barvami.

Doslova prolézáme polikliniku skrz na skrz. Nechci si totiž žádné fotografické zátiší nechat ujít. V jedné z čekáren jsou v obřích květináčích krásně seschlé fíkusy a také velká tabule která ještě dnes hlásá, který to doktor  měl tenkrát službu. V horních patrech kliniky objevuji na jednom okenním parapetu malou sbírku kaktusů v trpasličích květináčích. Některé z nich jsou stále ještě na živu a já nevím úplně jistě jestli mne to dělá radost nebo mne to vlastně děsí. (Přeci jen je to již dvacet dva let.)

Celá Černobylská zóna působí jako zmrzlý, zakonzervovaný čas roku 1986.

Saša dostává telefonát, kdosi v nedaleké vesnici údajně objevil zbytky několika koní Przewalského, zastřelenými místními pytláky. Nedá se nic dělat práce je práce a my musíme město Pripjať definitivně opustit. Je to trochu škoda, bylo by zde ještě určitě co objevovat.

Ta vesnice není daleko, kdysi prý bývala velice bohatá. Saša spolu se svým kolegou-řidičem prohledává okolní stodoly a sklepy.

Hlavy a kůže zmiňovaných koní však nejsou k nalezení.

Vesnice je opět solidně zarostlá, jak jinak. Za těch více jak dvacet let vyrostli silné kmeny stromů prakticky všude, působí to pohádkově.

Pomalu bychom se měli vrátit do Kyjeva, Andrej nerad jezdí v noci.

A tak mi v paměti opět zůstává silná vzpomínka na toto, kdysi velice moderní, město ve kterém tolik lidí toužilo bydlet, město se kterým osud tak tvrdě zatočil, město na které budu vždy znovu a znovu vzpomínat, podobně jako na tento nápis v jedné z Pripjaťských škol : „Miluji tě a nikdy na tebe nezapomenu, Pripjati, lásko moje!“

více také zde: http://www.theinfinitebeautyofdecay.com/cs/gallery/europe/ukraine

RAKETOVÉ ZÁKLADNY V POBALTÍ

 Před časem se mi dostala do rukou kniha známého švédského novináře Petra Handberga o bývalých sovětských raketových základnách v Pobaltí. Kniha také obsahovala řadu zajímavých fotografií a já jsem ihned pojal nápad několik z těchto základen navštívit...

únor 2008, Estonsko

Začal jsem hned od severu, tedy Estonskem. Tato relativně malá a také ne moc známá země ležící těsně pod Finskem, má pouze jeden milion čtyři sta tisíc obyvatel. Z toho je tři sta tisíc Rusů.

Estonsko, které bylo hned po roce 1945 připojeno k Sovětskému svazu, bylo nepřirozeně osídlováno ruským obyvatelstvem, bylo tak činěno z toho důvodu, aby celý estonský národ „pokud možno“ přestal existovat. (Na rozdíl od bývalého Československa, kde lidé spíše nadávali že musí stát frontu na maso či na banány, šlo Estoncům o přímé přežití celého jejich národa). Takto se Stalinovi mimochodem podařilo řadu kmenů a také celých národů naprosto zlikvidovat, zejména ve střední Asii.

Od Tallinu směrem na východ nedaleko malého města Rakvere, navštěvuji hned dvě základny. Kadila a Roohu byly kdysi moderními, tzv. raketovými komplety, které však nyní již solidně zarůstají lesem. V některých budovách však stále ještě lze nalézt nápisy a kresby po sovětských vojácích.

 Tyto základny byly tzv. povrchové, to znamená že rakety byly na pojízdných tandemech, které byly uloženy v betonových bunkrech. V případě nukleární pohotovosti byly vyvezeny speciálními traktory na betonové plochy nedaleko zmiňovaných bunkrů. raketa byla po té vyzvednuta do vertikální polohy, naplněna palivem a odpálena. Celá příprava měla vojákům či obsluze trvat maximálně 30 minut.

Druhým a méně častým typem základen bývala sila. Tyto dokonale vystavěné šachty s otevíracími betonovými kryty mohly uchovat až 14 dní raketu v bojové pohotovosti to zn. plně natankovanou palivem. Po zhruba 10 až 14 dnech bylo však nutné palivo vyměnit. Musela to být asi solidní dřina které „raketčíci“ (jak se jim rusky říkalo) nemohli při manévrech přijít na jméno. Kryty sil se jinak otevíraly do stran po kolejích, zdroj energie byly elektromotory poháněné diesel-agregáty.

 Tyto sila, která se začínala budovat v letech 1963 až 1971, byla posléze nahrazena již výše zmiňovanými tzv. povrchovými základnami. Sila byla totiž zbytečně nákladná na výstavbu a také příliš statická.

V Pobaltí – podobně jako např. u nás v Ralsku či na Libavé – byla většina jaderných základen povrchových.

Co možná ne každý ví je to, že Sověti těsně po roce 1945 odvezli ze severního Německa kompletní vybavení raketových základen pro rakety typu V-1 a V-2. I Američané jak známo nelenili a odvezli si spoustu vybavení včetně pana Wernera von Brauna.

Rusové si také s sebou „vzali“ pár německých vědců, ale na rozdíl od svých amerických kolegů vše drželi v dokonalé tajnosti.

V Pobaltí se pak okamžitě začala stavět přísně utajovaná vývojová centra na výrobu a výzkum vojenských raket.

Rakety všech možných typů a tvarů se, hlavně v padesátých letech, „vesele“ vystřelovaly nad baltské moře. Ty výstřely které se obzvláště podařily, měly za následek že řada švédských sedláků bývala pravidelně šokována pozorováním jakýchsi letadel bez křídel, podivných doutníkovitých tvarů...

Rakety většinou končily svou pouť v lesích provincie Jammtland či jižnější Smalland. O těchto případech jsou dochovány stovky přímých svědectví. Švédská vláda, která zachovávala neutralitu si nevěděla s těmito případy rady -  předávala informace o těchto případech americkému ministerstvu obrany,  to však na ně až tak moc nereagovalo, neboť provádělo v té době podobné experimenty v Nevadě a Novém Mexiku.

Později – začátkem šedesátých let - a to hlavně v Estonsku a Lotyšsku, se z těchto výzkumných pracovišť staly ostře hlídané vojenské základny pro rakety středního doletu.

Navštěvuji také základny v Sanna a Nursi, leží jižně, poblíž hranic s Lotyšskem. V té poslední lze stále ještě spatřit vybetonovaná sila, nedaleké vojenské městečko je však již v demolici.

Estonská vláda dělá co může aby se všech těchto hrůz již jednou provždy zbavila.

Od místních sedláků jsem se dozvěděl takovou jednu kuriozitu, která mne docela pobavila, totiž : někteří místní včelaři dodnes používají prázdné špice od raket co by včelí úly. To znamená že zdejší včely vlastně produkují něco jako „Raketový med“.

Objekty základen jsou nyní však naprosto opuštěné, nikde ani živáčka a jen občas zaslechnu vzdálený křik vran...

květen 2009, Estonsko

Zase v Estonsku, jen tentokrát je květen, boží a hlavně slunečný květen.Květen je na baltské státy snad vůbec nejlepší. Můj kamarád, který je Švéd, je mimo jiné vlastníkem jeepu s náhonem na 4 kola-to má svoji výhodu pokud se chcete prodírat bažinami a cestami všeho druhu vůbec.

Rozhodli jsme se pro prozkoumání ostrova Saaremaa. Pro Estonce je tento ostrov snad až téměř posvátným místem. Je to ostrov s velmi různorodou vegetací, málo obyvateli a dalo by se říci že je ostrovem mystickým.

Je doslova posázen bunkry a vojenskými základnami všech kategorií. (koneckonců tak jako celé pobaltí). Objevujeme jednu z nich-která je kupodivu velmi zachovalá, jedná se o útvar pohraničníků, o čemž svědčí řada subtilně vybudovaných psích výběhů. Nedaleko je také malé dětské hřišťátko, ne pro psy ale pro děti že. Je tak trochu pošmourno a jde na mne z tohoto místa tak trochu strach-okna a dveře bouchají v průvanu a dokonce i můj přítel který za mlada prodělal efektní výcvik u horských myslivců švédské armády, je docela nervózní.

Dělám několik fotek a po chvíli toto místo raději opouštíme a míříme do nejjižnější části ostrova, na poloostrůvek Sääre. Volíme cestu po západní straně poloostrova, tu po které prakticky nikdo nejezdí. Míjíme zarostlá pole která jsou ještě dnes stále plná betonových jehlanů, neboli protitankových zátarasů. Jsou to pozůstatky ostrých bojů druhé světové války, padlo zde mnoho vojáků na obou stranách.

Sovětská armáda si po skončení druhé svět.války, z tohoto ostrova vytvořila jednu velkou vojenskou základnu. Vstup na ostrov byl pro Estonce prakticky nemožný.(!)

Sověti donutili většinu venkovanů aby se vysídlili a soustředili je do větších měst. Díky tomu většina usedlostí tiše zarůstá vegetací...Je ale také znát že si- zejména v poslední době-řada movitějších Estonců na ostrově začíná stavět domky pro oddechový pobyt. Míjíme jednu usedlost kde si kdo si (pěkný obrat nemyslíte?) vybudoval selské hospodářství za pomoci nejrůznější vyřazené bojové techniky sovětské armády. Také veškeré ploty, které můžete na ostrově spatřit jsou vytvořeny z proděravělých kusů plechu mechové barvy, tak typické pro sovětskou armádu.

Také chceme ještě tzv. Sebelovu dělostřeleckou baterii. Je to komplex asi tří obřích bunkrů na způsob Maginotovy linie. Tyto bunkry, vybaveny obřími děly kontrolovaly během 2. svět. války rozsáhlou část pobřeží. Rudá armáda sice bunkry částečně vyházela do povětří, ale jsou stále ještě patrné.

Nějak ale nemůžeme nalézt ten správný směr a tak, když si konečně všimnu jak na jedné samotě sedí na zápraží jakýsi stařík, zastavujeme, já nasazuji svůj neselhávající úsměv a spouštím na něj opatrně svou neumělou ruštinou kde že jsou ty bunkry. Stařík jakmile zaslechne ruštinu na mne okamžitě začíná řvát cosi v estonštině a taky v ruštině. Vůbec si nerozumíme ale po chvilce odhopsá-skutečně jako králík-prý pro brýle, aby mi ukázal na mapě kde ty zatracené bunkry jsou. (Rozumějte: Estonci po tom všem Rusy bytostně nesnáší a já jen pevně doufám že mne ten stařík za Rusa nepokládá.) Proto také když se vrací, se mu pečlivě dívám na ruce jestli v nich náhodou nemá sekeru nebo pušku...

Zjišťuji také že je solidně nahluchlý a také že špatně vidí, pořád na mne něco v estonštině huláká a já se raději poroučím. Mává směrem kupředu, no snad mu rozumím správně.

Míjíme zarostlý kostelík, opuštěné zapomenuté hřbitůvky, louky s malými sporadicky pasoucími se stádečky ovcí...

Ony bunkry po chvíli skutečně objevujeme a jsou docela zajímavé, trochu mi připomínají předválečná opevnění u nás. Jdeme se podívat k jakési věži připomínající tak trochu větrný mlýn, ční mírně nad vrcholky stromů. Odtud posílalo velení příkazy k palbě směrem na moře.

Během druhé svět. války a také později během studené války bylo Estonsko důležitou vojensky-strategickou oblastí a to možná více než jsem si myslel. Pozorovatelna je nádherně zarostlá mechem a létají zde sršni.

Druhý bunkr je důkladně schovaný v bažinatém lese, je celý zatopený vodou a zajímavého na něm není vůbec nic.

Kolem celého pobřeží ostrova Saaremaa se nalézají různorodé majáky postaveny většinou Rusy v šedesátých letech. Jeden z těchto majáků, na severozápadní části ostrova je raritou, nádherně se totiž naklání.

V samém srdci ostrova Saaremaa je velmi hezké jezero zvané Karujärve. Rudá armáda zde postavila obří raketovou základnu, která je dnes již ale značně poničená. Z části základny a to z té kde byly ubikace pro důstojnictvo, je dnes velká psychiatrická léčebna. Raději zde nikoho nefotím neboť bez povolení by z toho mohl být ještě docela mazec. Trochu mne to ale mrzí, je zde spousta volně se procházejících a věru fotogenických bytostí.

Hlavní a také jediné město ostrova Kuresaare, je až překvapivě zachovalé, nízké domy, stromořadí a krásný starý hrad. Je paradoxem že právě díky Rusům se zachoval onen starobylý a poklidný ráz města. je docela příjemné zde strávit několik dní.     

Zpět na pevnině, v západní části Estonska, navštěvujeme další raketovou základnu nedaleko vesnice Pirsalu. I zde je vše mírně poničené ale jisté motivy na focení se stále ještě dají nalézt.

Když jsme v nejlepším, tak nás odchytává skupina tří důstojníků Estonské armády, jsou to parašutisté a chtějí vědět co tady děláme. Chovají se ale musím říci velice korektně a po chvíli se loučíme jako dobří známí. Bůh ví jak se o nás vlastně dozvěděli.

Po té se již řítíme do Tallinu abychom se tam věnovali kulinárním specialitám, znám tam jednu špičkovou ruskou restauraci a já nebudu takový trouba abych jí dělal reklamu! 

květen 2008, Lotyšsko

V Lotyšsku bylo sovětských základen asi nejvíce v celém Pobaltí : na 12 000 hektarech půdy bylo okolo 3 000 základen a to ve 24 krajích z celkem 26(!). Obří radar v Irbene byl a dodnes je, největším v severní Evropě.

 

Je překvapivě horké jaro a já se vydávám do Lotyšska, opět jen na několik dní. I tentokrát sem jedu ze Stockholmu lodí a baltské moře je hladké jako zrcadlo.    

Jedu autobusem z Rigy na sever do malého městečka Aluksne. Odchytávám zde jednoho z mála místních taxikářů, je to docela bodrý chlapík tak okolo padesátky a já zjišťuji, že on na této základně ještě nikdy nebyl.

Tato základna které místní říkají Zeltini - podle nedaleké stejnojmenné vesnice, byla určena pro rakety středního doletu typu SS-4. Na některých domech či ubikacích jsou stále ještě docela zachovalé malby (já jim žertovně říkám fresky) v duchu typické sovětské propagandy.

Je nádherné pozdní odpoledne s dlouhými stíny, rozhodně je to lepší období na focení v Pobaltí než v zimě...

Na jedné z odpalovacích ramp objevujeme (a to k naší oboustranné radosti) obří žulovou hlavu Lenina. Byla sem převezena z nedalekého Aluksne, kde kdysi stávala v jakémsi parku.

Je vedro, na květen až překvapivé a příroda se v tomto malebném kraji – mírně podobnému Skandinávii – přímo překonává.

Objevuji další a další malby, sochu vojáka v malém areálu který nese název: „Oddychový koutek“, sklad nukleárních hlavic atd. Jelgavská základna byla, podobně jako řada jiných, postavena v roce 1964.

 Díky smlouvě INF (mezinárodní úmluva o omezování nukleární hrozby)se základna zrušila v roce 1989. Stejný osud pak postihl další raketové základny.

Kousek odtud je základna Strautini. Ta již tak moc zajímavá není, dnes je zde již řada budov zrenovována, nachází se zde polepšovna, pro takové ty „hodně zlobivé“ chlapce z celého Lotyšska.

V Aluksne si později večer dávám koňak, otevřenými dveřmi létají dovnitř komáři a štípají mne jako blázni...

Nemám příliš mnoho času a tak vstávám v 5.00 abych stihnul rychlý mikrobus zpět do Rigy.

Z Rigy potom hned dál do města Jelgava, je to asi 45 km jižně.

Další taxík a další základna, tentokrát „Zalite“ Jsou to vlastně základny dvě, ale ta jižní je o dost zajímavější. Na zdech kolem základny je celá řada výjevů z vojenského života a to překvapivě vytvořených z bíle a černě namalovaných kaménků vkládaných do betonu na způsob mozajky. Obrazotvornost vojenských tvůrců neznala mezí: je zde portrét Lenina, Stalina(!), vojáci na koních, nákladní auta s nákladem raket a také rakety svištící do vesmíru. Konkrétně pod tímto výjevem mne pobavil výstižný nápis : „Ať žije mír!“

Všude kolem jsou spousty bunkrů tzv. úlů a je jich tolik, že mne vlastně již pomalu přestávají zajímat. (I toto místo bylo v provozu v letech 1964 až 1987).

Později v Jelgavě, v hotelu postaveném v padesátých letech, si dávám maso na hříbkách a kupodivu zde také mají vynikající španělskou brandy zvanou  Torres.

V televizi, na BBC-World dávají dokument o uprchlících ze Severní Koreje a po jeho shlédnutí nemohu dlouho usnout...

Třetí den mé cesty po Lotyšsku je dnem posledním a nechávám si jej celý na prohlídku tohoto nádherného města, zvaném Riga. Bloumám si jen tak bez cíle ulicemi a uličkami města a mám radost že konečně vidím něco normálního. Netrvá to však dlouho a zjišťuji, že v místním muzeu moderního umění se koná velká výstava věnovaná socialistickému realizmu. Kupodivu zde smím fotografovat a dělám si několik obrázků „děl“ s tématikou raketových vojsk – ty rakety mne v Pobaltí začínají pronásledovat snad již úplně všude!

 Obrazy, které jsou mimochodem velice moderně namalovány, nesou názvy „Strážci míru 1“ a „Strážci míru 2“. Fascinující je obzvláště ten druhý : jedná se o instalaci dvou obřích raket v malebné Lotyšské krajince...nikdy jsem netušil že namalovat něco takového je vůbec možné.

Ještě na kávu do kavárny Nostalgia (jmenuje se tak pro to, že na zdech a také na stropě se zde nachází řada výjevů socialistického realismu ze začátku šedesátých let) a později odpoledne jsem již na lodi směr Stockholm.

 Mám radost že moře je stále tak krásně klidné a po chvíli, když loď již pluje na otevřeném moři, mne napadne, co se asi všechno na dně Baltu může skrývat...?

 Kdo ví!

T.S.