Před časem se mi dostala do rukou kniha známého švédského
novináře Petra Handberga o bývalých sovětských raketových základnách
v Pobaltí. Kniha také obsahovala řadu zajímavých fotografií a já jsem ihned
pojal nápad několik z těchto základen navštívit...
únor 2008, Estonsko
Začal jsem hned od severu, tedy Estonskem. Tato relativně
malá a také ne moc známá země ležící těsně pod Finskem, má pouze jeden milion
čtyři sta tisíc obyvatel. Z toho je tři sta tisíc Rusů.
Estonsko, které bylo hned po roce 1945 připojeno
k Sovětskému svazu, bylo nepřirozeně osídlováno ruským obyvatelstvem, bylo
tak činěno z toho důvodu, aby celý estonský národ „pokud možno“ přestal
existovat. (Na rozdíl od bývalého Československa, kde lidé spíše nadávali že
musí stát frontu na maso či na banány, šlo Estoncům o přímé přežití celého
jejich národa). Takto se Stalinovi mimochodem podařilo řadu kmenů a také celých
národů naprosto zlikvidovat, zejména ve střední Asii.
Od Tallinu směrem na východ nedaleko malého města Rakvere,
navštěvuji hned dvě základny. Kadila a Roohu byly kdysi moderními, tzv.
raketovými komplety, které však nyní již solidně zarůstají lesem.
V některých budovách však stále ještě lze nalézt nápisy a kresby po sovětských
vojácích.
Tyto základny byly
tzv. povrchové, to znamená že rakety byly na pojízdných tandemech, které byly
uloženy v betonových bunkrech. V případě nukleární pohotovosti byly
vyvezeny speciálními traktory na betonové plochy nedaleko zmiňovaných bunkrů.
raketa byla po té vyzvednuta do vertikální polohy, naplněna palivem a odpálena.
Celá příprava měla vojákům či obsluze trvat maximálně 30 minut.
Druhým a méně častým typem základen bývala sila. Tyto
dokonale vystavěné šachty s otevíracími betonovými kryty mohly uchovat až
14 dní raketu v bojové pohotovosti to zn. plně natankovanou palivem. Po
zhruba 10 až 14 dnech bylo však nutné palivo vyměnit. Musela to být asi solidní
dřina které „raketčíci“ (jak se jim rusky říkalo) nemohli při manévrech přijít
na jméno. Kryty sil se jinak otevíraly do stran po kolejích, zdroj energie byly
elektromotory poháněné diesel-agregáty.
Tyto sila, která se
začínala budovat v letech 1963 až 1971, byla posléze nahrazena již výše
zmiňovanými tzv. povrchovými základnami. Sila byla totiž zbytečně nákladná na
výstavbu a také příliš statická.
V Pobaltí – podobně jako např. u nás v Ralsku či
na Libavé – byla většina jaderných základen povrchových.
Co možná ne každý ví je to, že Sověti těsně po roce 1945
odvezli ze severního Německa kompletní vybavení raketových základen pro rakety
typu V-1 a V-2. I Američané jak známo nelenili a odvezli si spoustu vybavení
včetně pana Wernera von Brauna.
Rusové si také s sebou „vzali“ pár německých vědců, ale
na rozdíl od svých amerických kolegů vše drželi v dokonalé tajnosti.
V Pobaltí se pak okamžitě začala stavět přísně
utajovaná vývojová centra na výrobu a výzkum vojenských raket.
Rakety všech možných typů a tvarů se, hlavně
v padesátých letech, „vesele“ vystřelovaly nad baltské moře. Ty výstřely
které se obzvláště podařily, měly za následek že řada švédských sedláků bývala
pravidelně šokována pozorováním jakýchsi letadel bez křídel, podivných
doutníkovitých tvarů...
Rakety většinou končily svou pouť v lesích provincie
Jammtland či jižnější Smalland. O těchto případech jsou dochovány stovky
přímých svědectví. Švédská vláda, která zachovávala neutralitu si nevěděla
s těmito případy rady - předávala
informace o těchto případech americkému ministerstvu obrany, to však na ně až tak moc nereagovalo, neboť
provádělo v té době podobné experimenty v Nevadě a Novém Mexiku.
Později – začátkem šedesátých let - a to hlavně
v Estonsku a Lotyšsku, se z těchto výzkumných pracovišť staly ostře
hlídané vojenské základny pro rakety středního doletu.
Navštěvuji také základny v Sanna a Nursi, leží jižně,
poblíž hranic s Lotyšskem. V té poslední lze stále ještě spatřit
vybetonovaná sila, nedaleké vojenské městečko je však již v demolici.
Estonská vláda dělá co může aby se všech těchto hrůz již
jednou provždy zbavila.
Od místních sedláků jsem se dozvěděl takovou jednu
kuriozitu, která mne docela pobavila, totiž : někteří místní včelaři dodnes
používají prázdné špice od raket co by včelí úly. To znamená že zdejší včely
vlastně produkují něco jako „Raketový med“.
Objekty základen jsou nyní však naprosto opuštěné, nikde ani
živáčka a jen občas zaslechnu vzdálený křik vran...
květen 2009, Estonsko
Zase v Estonsku, jen tentokrát je květen, boží a hlavně
slunečný květen.Květen je na baltské státy snad vůbec nejlepší. Můj kamarád,
který je Švéd, je mimo jiné vlastníkem jeepu s náhonem na 4 kola-to má
svoji výhodu pokud se chcete prodírat bažinami a cestami všeho druhu vůbec.
Rozhodli jsme se pro prozkoumání ostrova Saaremaa. Pro
Estonce je tento ostrov snad až téměř posvátným místem. Je to ostrov
s velmi různorodou vegetací, málo obyvateli a dalo by se říci že je
ostrovem mystickým.
Je doslova posázen bunkry a vojenskými základnami všech
kategorií. (koneckonců tak jako celé pobaltí). Objevujeme jednu
z nich-která je kupodivu velmi zachovalá, jedná se o útvar pohraničníků, o
čemž svědčí řada subtilně vybudovaných psích výběhů. Nedaleko je také malé
dětské hřišťátko, ne pro psy ale pro děti že. Je tak trochu pošmourno a jde na
mne z tohoto místa tak trochu strach-okna a dveře bouchají v průvanu
a dokonce i můj přítel který za mlada prodělal efektní výcvik u horských
myslivců švédské armády, je docela nervózní.
Dělám několik fotek a po chvíli toto místo raději opouštíme
a míříme do nejjižnější části ostrova, na poloostrůvek Sääre. Volíme cestu po
západní straně poloostrova, tu po které prakticky nikdo nejezdí. Míjíme
zarostlá pole která jsou ještě dnes stále plná betonových jehlanů, neboli
protitankových zátarasů. Jsou to pozůstatky ostrých bojů druhé světové války,
padlo zde mnoho vojáků na obou stranách.
Sovětská armáda si po skončení druhé svět.války,
z tohoto ostrova vytvořila jednu velkou vojenskou základnu. Vstup na
ostrov byl pro Estonce prakticky nemožný.(!)
Sověti donutili většinu venkovanů aby se vysídlili a
soustředili je do větších měst. Díky tomu většina usedlostí tiše zarůstá
vegetací...Je ale také znát že si- zejména v poslední době-řada
movitějších Estonců na ostrově začíná stavět domky pro oddechový pobyt. Míjíme
jednu usedlost kde si kdo si (pěkný obrat nemyslíte?) vybudoval selské
hospodářství za pomoci nejrůznější vyřazené bojové techniky sovětské armády.
Také veškeré ploty, které můžete na ostrově spatřit jsou vytvořeny
z proděravělých kusů plechu mechové barvy, tak typické pro sovětskou
armádu.
Také chceme ještě tzv. Sebelovu dělostřeleckou baterii. Je
to komplex asi tří obřích bunkrů na způsob Maginotovy linie. Tyto bunkry,
vybaveny obřími děly kontrolovaly během 2. svět. války rozsáhlou část pobřeží.
Rudá armáda sice bunkry částečně vyházela do povětří, ale jsou stále ještě
patrné.
Nějak ale nemůžeme nalézt ten správný směr a tak, když si
konečně všimnu jak na jedné samotě sedí na zápraží jakýsi stařík, zastavujeme,
já nasazuji svůj neselhávající úsměv a spouštím na něj opatrně svou neumělou
ruštinou kde že jsou ty bunkry. Stařík jakmile zaslechne ruštinu na mne
okamžitě začíná řvát cosi v estonštině a taky v ruštině. Vůbec si
nerozumíme ale po chvilce odhopsá-skutečně jako králík-prý pro brýle, aby mi
ukázal na mapě kde ty zatracené bunkry jsou. (Rozumějte: Estonci po tom všem
Rusy bytostně nesnáší a já jen pevně doufám že mne ten stařík za Rusa
nepokládá.) Proto také když se vrací, se mu pečlivě dívám na ruce jestli
v nich náhodou nemá sekeru nebo pušku...
Zjišťuji také že je solidně nahluchlý a také že špatně vidí,
pořád na mne něco v estonštině huláká a já se raději poroučím. Mává směrem
kupředu, no snad mu rozumím správně.
Míjíme zarostlý kostelík, opuštěné zapomenuté hřbitůvky,
louky s malými sporadicky pasoucími se stádečky ovcí...
Ony bunkry po chvíli skutečně objevujeme a jsou docela
zajímavé, trochu mi připomínají předválečná opevnění u nás. Jdeme se podívat
k jakési věži připomínající tak trochu větrný mlýn, ční mírně nad vrcholky
stromů. Odtud posílalo velení příkazy k palbě směrem na moře.
Během druhé svět. války a také později během studené války
bylo Estonsko důležitou vojensky-strategickou oblastí a to možná více než jsem
si myslel. Pozorovatelna je nádherně zarostlá mechem a létají zde sršni.
Druhý bunkr je důkladně schovaný v bažinatém lese, je
celý zatopený vodou a zajímavého na něm není vůbec nic.
Kolem celého pobřeží ostrova Saaremaa se nalézají různorodé
majáky postaveny většinou Rusy v šedesátých letech. Jeden z těchto
majáků, na severozápadní části ostrova je raritou, nádherně se totiž naklání.
V samém srdci ostrova Saaremaa je velmi hezké jezero
zvané Karujärve. Rudá armáda zde postavila obří raketovou základnu, která je
dnes již ale značně poničená. Z části základny a to z té kde byly
ubikace pro důstojnictvo, je dnes velká psychiatrická léčebna. Raději zde
nikoho nefotím neboť bez povolení by z toho mohl být ještě docela mazec.
Trochu mne to ale mrzí, je zde spousta volně se procházejících a věru
fotogenických bytostí.
Hlavní a také jediné město ostrova Kuresaare, je až
překvapivě zachovalé, nízké domy, stromořadí a krásný starý hrad. Je paradoxem
že právě díky Rusům se zachoval onen starobylý a poklidný ráz města. je docela
příjemné zde strávit několik dní.
Zpět na pevnině, v západní části Estonska, navštěvujeme
další raketovou základnu nedaleko vesnice Pirsalu. I zde je vše mírně poničené
ale jisté motivy na focení se stále ještě dají nalézt.
Když jsme v nejlepším, tak nás odchytává skupina tří
důstojníků Estonské armády, jsou to parašutisté a chtějí vědět co tady děláme.
Chovají se ale musím říci velice korektně a po chvíli se loučíme jako dobří
známí. Bůh ví jak se o nás vlastně dozvěděli.
Po té se již řítíme do Tallinu abychom se tam věnovali
kulinárním specialitám, znám tam jednu špičkovou ruskou restauraci a já nebudu
takový trouba abych jí dělal reklamu!
květen 2008, Lotyšsko
V Lotyšsku bylo sovětských základen asi nejvíce
v celém Pobaltí : na 12 000 hektarech půdy bylo okolo 3 000 základen a to
ve 24 krajích z celkem 26(!). Obří radar v Irbene byl a dodnes je,
největším v severní Evropě.
Je překvapivě horké jaro a já se vydávám do Lotyšska, opět
jen na několik dní. I tentokrát sem jedu ze Stockholmu lodí a baltské moře je
hladké jako zrcadlo.
Jedu autobusem z Rigy na sever do malého městečka
Aluksne. Odchytávám zde jednoho z mála místních taxikářů, je to docela
bodrý chlapík tak okolo padesátky a já zjišťuji, že on na této základně ještě
nikdy nebyl.
Tato základna které místní říkají Zeltini - podle nedaleké
stejnojmenné vesnice, byla určena pro rakety středního doletu typu SS-4. Na
některých domech či ubikacích jsou stále ještě docela zachovalé malby (já jim
žertovně říkám fresky) v duchu typické sovětské propagandy.
Je nádherné pozdní odpoledne s dlouhými stíny, rozhodně
je to lepší období na focení v Pobaltí než v zimě...
Na jedné z odpalovacích ramp objevujeme (a to
k naší oboustranné radosti) obří žulovou hlavu Lenina. Byla sem převezena
z nedalekého Aluksne, kde kdysi stávala v jakémsi parku.
Je vedro, na květen až překvapivé a příroda se v tomto
malebném kraji – mírně podobnému Skandinávii – přímo překonává.
Objevuji další a další malby, sochu vojáka v malém
areálu který nese název: „Oddychový koutek“, sklad nukleárních hlavic atd.
Jelgavská základna byla, podobně jako řada jiných, postavena v roce 1964.
Díky smlouvě INF
(mezinárodní úmluva o omezování nukleární hrozby)se základna zrušila
v roce 1989. Stejný osud pak postihl další raketové základny.
Kousek odtud je základna Strautini. Ta již tak moc zajímavá
není, dnes je zde již řada budov zrenovována, nachází se zde polepšovna, pro
takové ty „hodně zlobivé“ chlapce z celého Lotyšska.
V Aluksne si později večer dávám koňak, otevřenými
dveřmi létají dovnitř komáři a štípají mne jako blázni...
Nemám příliš mnoho času a tak vstávám v 5.00 abych
stihnul rychlý mikrobus zpět do Rigy.
Z Rigy potom hned dál do města Jelgava, je to asi 45 km
jižně.
Další taxík a další základna, tentokrát „Zalite“ Jsou to
vlastně základny dvě, ale ta jižní je o dost zajímavější. Na zdech kolem
základny je celá řada výjevů z vojenského života a to překvapivě
vytvořených z bíle a černě namalovaných kaménků vkládaných do betonu na způsob
mozajky. Obrazotvornost vojenských tvůrců neznala mezí: je zde portrét Lenina,
Stalina(!), vojáci na koních, nákladní auta s nákladem raket a také rakety
svištící do vesmíru. Konkrétně pod tímto výjevem mne pobavil výstižný nápis :
„Ať žije mír!“
Všude kolem jsou spousty bunkrů tzv. úlů a je jich tolik, že
mne vlastně již pomalu přestávají zajímat. (I toto místo bylo v provozu
v letech 1964 až 1987).
Později v Jelgavě, v hotelu postaveném
v padesátých letech, si dávám maso na hříbkách a kupodivu zde také mají
vynikající španělskou brandy zvanou
Torres.
V televizi, na BBC-World dávají dokument o uprchlících
ze Severní Koreje a po jeho shlédnutí nemohu dlouho usnout...
Třetí den mé cesty po Lotyšsku je dnem posledním a nechávám
si jej celý na prohlídku tohoto nádherného města, zvaném Riga. Bloumám si jen
tak bez cíle ulicemi a uličkami města a mám radost že konečně vidím něco
normálního. Netrvá to však dlouho a zjišťuji, že v místním muzeu moderního
umění se koná velká výstava věnovaná socialistickému realizmu. Kupodivu zde
smím fotografovat a dělám si několik obrázků „děl“ s tématikou raketových
vojsk – ty rakety mne v Pobaltí začínají pronásledovat snad již úplně
všude!
Obrazy, které jsou
mimochodem velice moderně namalovány, nesou názvy „Strážci míru 1“ a „Strážci
míru 2“. Fascinující je obzvláště ten druhý : jedná se o instalaci dvou obřích
raket v malebné Lotyšské krajince...nikdy jsem netušil že namalovat něco
takového je vůbec možné.
Ještě na kávu do kavárny Nostalgia (jmenuje se tak pro to,
že na zdech a také na stropě se zde nachází řada výjevů socialistického
realismu ze začátku šedesátých let) a později odpoledne jsem již na lodi směr
Stockholm.
Mám radost že moře je
stále tak krásně klidné a po chvíli, když loď již pluje na otevřeném moři, mne
napadne, co se asi všechno na dně Baltu může skrývat...?
Kdo ví!
T.S.
