,,Helejte, víte co…nastupte si.“ Říká mi starší pán,
když se jej před vlakovým nádražím v Chebu snažím mírně zmateně vyptat na
bývalý klášter Milosrdných sester. Má zjevně namířeno tímto směrem a já
svezením rozhodně nepohrdnu. Jedeme společně starým Chebem a já se od něj
dozvídám, že kdysi sloužil u pohraniční stráže a jeho početná jednotka byla
umístěna právě v tomto klášteře. Začínám si uvědomovat, že tento pán ani
tak moc důchodce vlastně není, má vojenské držení těla a pohled jestřába.
Klášter milosrdných sester byl vystavěn ve třicátých
letech a později začátkem let padesátých byl řád bohužel zrušen a nastoupili do
něj pohraničníci…
Je krásný jarní den, procházím celým tímto kdysi velkoryse
postaveným komplexem a rozjímám. Při tomto svém rozjímání málem šlápnu na hlavu
jistému spícímu bezdomovci či narkomanovi, který to snad ale ani nevnímá.
Klidím se raději co nejdále od něj, kouřem zčernalou chodbou. Chrámová lod´ je obrovská. Navštěvuji
i kapli, která je ale již velmi poničená. Procházím křížovou chodbou a blíží se
ke mně neodbytně se stupnující řev bagru. Jen o něco málo dále je bourání
objektu již v plné parádě, bagr zjevně řádí i o víkendu. Již brzy bude po
všem a mne opět toto podivné lidské činění zamrzí. Nádherný objekt postavený
s láskou a odříkáním a ted´ se likviduje. A při tom se dnes staví
z polystyrénu! Mám s tím problém a to nejen s tím
polystyrénem…Když opouštím klášter tak opět procházím chrámem. Za tu chvíli sem
kdosi přišel a stihl zapálit u jednoho chámového pilíře několik svíček. RIP…
Město Cheb má hezké náměstí, jezdí sem hodně Němců a
majitelé restaurací mají radost. Od místního taxikáře se dozvídám, že na druhé
straně Chebu jsou opuštěné kasárny v secesním stylu. Jedu se tam hned
podívat a budovy jsou opravdu nádherné tedy, bývaly. Kasárny byly vystavěny
koncem devatenáctého století a jedno křídlo pochází z třicátých let. Velmi
hezký kopmlex…kdysi. Kolem mne procházejí prostitutky tvrdšího ražení, ale
nejen ty. Určitě se tady po komplexu čile prodává heroin a možná že více než je
zdrávo.
Vracím se spolu s taxikářem na nádraží, cestou
projíždíme parkovištěm u velkého supermarketu. Mihne se kolem nás mírně vyžilá
třicátnice ve špinavých džínách. ,,To je
Angie, nikdo jí v Chebu neřekne jinak.“ Dozvídám se. Je, či byla
z velmi dobré rodiny a umí snad čtyři jazyky. V mládí se dostala do
špatné společnosti. Jistí místní týpci jí dávali fet a posléze ji přinutili
,,šlapat chodník“. Lidé, kteří jí to způsobili, jsou dnes již všichni
v kriminále, což je dobře, cedí mezi zuby taxikář. ,,My jsme tady na ni
hodní, občas jí někdo nakoupí trochu jídla…a ona je také hodná“. Angie…to
vlastně znamená andílek a ona – zahlédl jsem její pohled jen tak na dvě vteřiny
- mimochodem i tak vypadá. V chrámové lodi bývalého kláštera Milosrdných
sester již žádní andělé či andílci nejsou. Za týden možná nebude po
klášteře ani památky. Možná že si za pár
let již nikdo ani nevzpomene, že tu kdysi i nějaký řád Milosrdných sester vůbec
byl a přitom by tyto dobré a obětavé ženy zde tolik lidí potřebovalo!
V prostoru chrámu nejsou již žádní andělé znát
ani na freskách…ale v Chebu přece jen jeden anděl ještě je. Opravdu. A říkají
mu ,,Angie!“.
